Včera mě volá staniční a říká mi.
Včera mě volá staniční a říká mi. „Máte na sesterně telefon.” Vzal jsem to na vědomí, domnívaje se, že se jedná zase o nějakou maminku, která chce „zázračného terapeuta.” jenže nevolala matka dychtící po terapeutovi, ale sekretariát ředitele léčebny, zda bych panu řediteli neposkytl knihy, které jsem vydal. Divil jsem se. Pokud chudého terapeuta vezme na vědomí ředitel, pak už to něco znamená. A měl jsem radost, nepopírám. Také jsem tuhle novinu nenechal pro sebe. Poté, co jsem vyslal rychlého posla na sekretariát s knihami, jsem zavolal známým, Ritě a pochlubil jsem se. Konečně, kdy má člověk možnost obdarovat svým výtvorem na vyžádání svého ředitele. Konečně, co vím, ředitel je skvělý sexuolog a terapeut. Takže beru jeho žádost jako uznání své práce.
Sedm dílů, které jsem točil já skončilo. Z ohlasů mám radost. Většinou byly ty díly přijaty příznivě a byly veřejností hodně dobře ohodnoceny. Co víc, tým ve kterém pracuji je přijal nadmíru příznivě. Vlastně jsem si na sebe ušil docela bič. Teď se ode mne očekává stoprocentní výkon. Ne že bych ho nepodával, ale zřejmě to bude podobné sportovcům, co někde vyhráli. Také se od nich očekává něco víc. Navíc mám plány na úplné osamostatnění, chci dát dohromady skupinu kvalitních lidí a začít něco nového. Už jich několik mám, oslovil jsem je, přikývli, že ano, takže můžeme začít dělat terapii závislých podle svých představ. Konečně moje představy jsou dlouhodobě ověřené a funkční.
Napsala mi dnes jedna mladá žena z Ústí. Vrtalo jí hlavou, proč sem obejmul klientku v posledním příběhu, když plakala. No obejmul, konečně tohle jsme kdysi diskutovali na jednom semináři, kdy vedoucí skupiny klidně obejmul členku cvičné skupiny, která zcela necvičně plakala. Při té diskusi jsem si skutečně uvědomil, že při klasickém psychoanalytickém přístupu, kdy klient leží na pohovce, za ním sedí terapeut, by asi vypadalo divně, kdyby terapeut objímal klienty. Zřejmě by to oba svádělo k různému. Ale ve skupině, veřejně vyjádřená podpora, lidský kontakt, to se zdá, jak mému výcvikovému lektorovi a nejen jemu jako přijatelné a žádoucí.
Konečně, objal jsem několik klientek na skupině a ne všechny byly mladé a krásné jako Hana Wágnerová ve „Fetce.” Dále mi ona mladá žena napsala, že zjišťuje, že miluje muže starší, že je udivená tím, že ji s postupujícím věkem ona touha po starších mužích neopouští a že si myslí, že je to tím, že hledá otce, který v jejím dětství selhával.
Je tahle teorie poměrně rozšířená, stejně jako mnohé nasvědčuje, že bohaté muže okrašluje jejich bohatství a úspěšnost v očích většiny žen. Ano, mnohé ženy, mají deficit otce z dětství. Hledají porozumění, lásku, pozornost, bezpečí u starších mužů. Stejně tak si nemyslím, že mladé ženy hledají ve starších mužích jen otce, kterého neměly. Mnohé, ale ne všechny. Všiml jsem si, že některé mladé ženy, které preferují starší muže, ačkoliv v jejich životě, nebyla žádný takový deficit, stejně preferují starší muže. Zde by se asi dala použít teorie, že hledají muže podobné svému skvělému otci.
Život je dost složitý na to, než aby v něm platily kauzální teorie jimiž lze odůvodnit a vysvětlit libovolné chování. Mě napadá po mých zkušenostech jak s terapii, tak s mladými ženami, že mnohé mladé ženy mají podobně jako někteří klienti víru v jistou moc, onoho muže, který je starší, dost často po předchozích prohrách dostatečně odolný, díky schopnosti se poučit i nakonec úspěšný. Nebo, že jsou polichoceny tím, že ti starší muži vidí jejich kvality tam, kde mladí muži je ještě nevidí. Stačí si sednout k PC a okamžitě se dá vyslovit libovolná teorie, která při troše snahy se dá podpořit argumenty, které potvrdí tu teorii. Jenže, jak už bylo řečeno, život je příliš složitým, než aby se dal vtěsnat do kauzálních teorií.
To je jeden z důvodů, proč jsem dost skeptický ke všem těm psychoterapeutickým a psychologickým teoriím, kterými se mnozí laici ohánějí. Ti laici, kteří si přečetli některé populární práce na toto téma, případně studují všechny možné terapeutické školy doufají, že jejich četbou pochopí sebe sama. Také jsem měl tuhle víru. Než jsem se díky své práci ujistil, že ono otřepané, „vše je jinak,” platí beze zbytku. Viděl jsem partnerství, kde mladá žena se starala o nemocného muže, který zchudnul, onemocněl, až do jeho smrti. Všichni ji podezřívali, že je s ním jen pro peníze. Možná ten původní úmysl tam byl, jenže jak ona sama říkala, „během těch pár let co jsem s ním byla, byly nejhezčí mém životě. Stál za tu péči, protože i v té nemoci bylo se co od něj naučit.” Pravděpodobně udělala podobnou zkušenost, jakou jsem já kdysi udělal se svým kamarádem Jindřichem, že od něj, bývalého pacienta, pak kamaráda,co onemocněl rakovinou, jsem se spoustu věcí naučil, pochopil a uviděl. Díky Jindřichu, myslím na tebe.
Jsou věci a události, které se nedají vtěsnat do žádné teorie, jen pochopit během let, pozorovat je a říci si. „I takhle to může být.” Zrovna tak dobře rozumím té patnáctileté Adéle, co diskutuje na webu ČT, která je pod tlakem života, pod tlakem závislosti své matky, hledá jak by své mámě pomohla, sleduje vše a hledá vše o čem se domnívá, že zachrání její mámu i ji samotnou. Adéla jednoduše v jisté oblasti dospěla, dřív než jiné děti. Nic jiného ji nezbývá. Je mi takových dětí líto, protože jim chybí taková ta bezstarostnost dětství, dospívání, která je pro dospělé někdy hrozná, ale pro každého člověka dost důležitá.
V jistých věcech jsem je podobná mě, v dobách kdy mi bylo jako ji, měl jsem psychotickou matku, otce opilce a na jednu stranu jsem potřeboval umět přežít v tom drsném světě a nešlo to jinak než být do jisté míry dospělý a následná reakce spoluzávislého chování byl extrém naprosté nezodpovědností. Střídaly s e tyhle polohy mého vyjadřování, zájmu o věci, o které se moji vrstevníci zhola nezajímali a neschopnosti se zařadit do proudu, tam kde moji vrstevníci bezpečně pluli. Z toho důvodu se dospělému psanému projevu Adély nedivím.
Jak to s Adélou opravdu ve skutečnosti je, je otázka jiná. Možná bychom byli překvapeni. Také jsem mátl lidi kolem sebe, právě tou obrovskou sečtělostí, vědomostmi, schopností v patnácti, šestnácti letech vyřešit dost značné existenční problémy a zároveň dětským chování třeba v oblasti některých sociálních vztahů. Neměl jsem problémy se seznámit a zároveň mi unikaly některé souvislosti partnerského vztahu. Byl jsem v zajetí odkoukaných stereotypů z domova. Podle všech teorií, které jsem četl jsem se dávno už měl uchlastat, ufetovat, skončit hlady u plotu a ne v pětadvaceti letech najednou pochopit, že takhle to skutečně dál nejde a změnit způsob chování, který mi najednou ulehčil život.
Stejně tak jsem podle všech teorií, neměl být podle průběhu terapie nijak společensky úspěšný, protože nikdo z terapeutů nepředpokládal, že bych byl schopný ještě něčeho jiného, než abstinence a určité změny života, neb většina mých kolegů v terapii byla z jejich hlediska mnohem adaptabilnější v sociální oblasti. Ke svému údivu a nepochybuji, že i k jejich, jsem mimo samotnou terapii budil daleko větší pozornost, právě svými postoji, názory a třeba literárním projevem. Už jsem o tom psal, že třeba na takzvaných socioterapeutických setkáních, jsem byl vždy cizími hodnocen velmi vysoko.
V terapeutické skupině kam jsem docházel, jsem sice nebyl oušlapek, ale rozhodně jsem nebyl podle mínění skupiny, plus terapeuta, členů jeho rodiny, favoritem nějakého společenského, nebo literárního úspěchu. Měli mě rádi, uznávali, že se mi občas něco povede, ale nebyl jsem z jejich hlediska „odsouzen k úspěchu.” To byli z jejich pohledu jiní.
Na vlastním příkladu a na příkladu mnohých svých klientů si právě uvědomuji ošidnost nějakých předpovědí. Samozřejmě, pokud někdo nezmění své chování, pak asi nemá ani šanci uspět, ale je skutečně ošidné prorokovat, kdo bude a nebo nebude v životě úspěšný. Třeba i podle průběhu terapie. Některým lidem zdánlivě nic neuvízne v hlavě, neslyší a vy najednou zjistíte, že oni po letech opakují slova, která ode mne slyšeli a nejen že je opakují, oni je i realizují. Já jsem si od Honzy Lutery zapamatoval několik sloganů, díky nimž jsem si uvědomil své skutečné potíže.
Slogany jsem během let promyslel a ze sloganů se stala skutečnost a čirá pravda. PRAVDA, KTERÁ PLATÍ PRO MNE. Kdysi jsem je jen slyšel jako opakovanou „literární moudrost,” Moudrost, která se nakonec ukázala realitou.