Občas je vše jinak

Neděle, volno mám až do úterý do rána, mohu tedy dělat, co uznám za

Neděle, volno mám až do úterý do rána, mohu tedy dělat, co uznám za
vhodné. Takže večer půjdu na zkoušku „Týpek a Jolana.”
Hrajeme tuhle hru už 24.10 v Bohnicích v divadle Za plotem, takže se
musíme řádně připravit. Že herci nebudou umět text a někdo se
omluví, (tedy omluvily se zatím dvě herečky) s tím jsem
smířený. Snad to do představení dáme zas řádně
dohromady. Uvidíme.

Jinak jsem dostal tip na zajímavého člověka, který má spoustu
zájmů, publikuje na internetu a docela dost se zabývá cvičením. Petr
Růžička se jmenuje. Se zájmem jsem si přečetl několik jeho
blogů. Pohyb je život Máme zřejmě
podobnou zkušenost. Mohla by se shrnout do věty, již už kdysi použil
moudrý rabín. „Všechno je nakonec jinak.” Ne ve všem s
Petrem Růžičkou souhlasím, ale sdílím s ním jistou myslím zdravou
skepsi.

Ano jsou pravidla, jsou věci, které se osvědčí, ale každý jsme
jiný a tak i každého cvičení je trochu jiné. Tohle jsem už pochopil
dávno před třiceti lety, když se mi dostaly do rukou seriosní knihy
o Józe, Zenu a dalším východních systémech.

Platí tahle moudrost i v oblasti posilování vlastní vahou, nebo
posilování vůbec. Stejně tak ta pravda platí i v životě v
abstinenci. Každého spouští něco jiného, každý má jiné potíže, není
jedna jediná cesta. Zrovna tak, když se mne lidé ptají, co si mají
vzít na pěší tůru. Říkám jim: „Vezmi si co chceš, co si
myslíš, že budeš potřebovat. Všechno, co uneseš. Cesta ti sama
ukáže, co opravdu potřebuješ a zjistíš velmi rychle kolik toho
uneseš.”

Člověk nutně musí projít trápením, aby něco pochopil. Je dobré
zdůrazňovat pravidla, ale na druhou stranu, ne všechna pravidla
platí pro všechny stejně v tom smyslu, že ten druhý může objevit
jiné pravidlo, které je v jeho případě nutné dodržet. Jsou lidé,
kteří mi říkají, že nedodržuji pravidla psychoterapie, které oni
považují za důležitá, stejně jako, že nedodržuji pravidla literárního
stylu. Ano, ne všechny pravidla, co zformulovali jiní lidé v nějaké
situaci, čase považuji pro sebe za závazné. Jediné pravidlo, které
nepřekračuji je pravidlo, že má pravidla nesmí ubližovat druhým
lidem.

V psychoterapii a medicíně existuje zásada: Hlavně
nepoškodit! Když třeba slyším názor mladé kolegyně, že u
mladých feťáků je nutné hlavně přijetí a pravidla, co jim
stanovují hranice, jsou až někde v dáli nedohlednu, musím se usmát
a počkám, až ji hoši a děvčata poučí o skutečnosti. Dobře
nastavená pravidla nikoho nepoškodí. Jo vyvolají v nich třeba
nelibost, stejně jako vyvolává nelibost pravidla trenérů pro ty,
co jsou v tréninkovém procesu. V obou případech má ta situace
jednu výhodu. Nikdo v ní není nucen dobrovolně setrvat.

Terapeut stejně jako trenér jsou školeni k tomu, aby uměli unést
nelibost svých svěřenců. Třeba nad neustálou přítomností hranic a
pravidel. V terapii, nebo tréninkovém procesu. Často mne udivuje, jak
jsou si v mnohém ty oba procesy podobné. Ale nutno říci, nejsou
identické.

Pokud terapeuti, trenéři neunášejí emoce vyvolané pravidly, a
přejdou do naprostého nijak neomluvitelného, nesmyslného vynucování,
pak dřív nebo později jako trenéři, či terapeuti skončí. Pravidla
musí mít smysl. Aby klienta vedla k cíli, jež si stanovil. Většinou
až zvládne situaci, situace, najde si svá pravidla, která ho udrží v
buď dosaženém, nebo ho budou rozvíjet dál a dál.

Ale mluvím jen o své zkušenosti, protože jsem prožil jak situaci
člověka, který byl v tréninkovém procesu, stejně jako v
psychoterapeutickém procesu, napřed jako klient, pak jako absolvent
psychoterapeutických výcviků, učitel jógových technik a
psychoterapeut. Tohle všechno právě formulovalo můj postoj ke
„svatým pravdám,” které mnozí lidé kolem mne hlásali a
hlásají. Čas vždy ukáže jakou cenu ty „svaté pravdy”
skutečně mají.

I když je nutné říci, že mnohdy ty hlasatelé těch „ svatých
pravd” dokáží napáchat nedozírné škody. Nejen v tréninku,
terapii, ale i v běžných lidských životech, jako je třeba strava,
přijetí druhých lidí, kdy hlásají naprostou toleranci,
bezstarostnost, zavírají oči před fakty, které se dějí. Ale to už je
trochu jiný příběh. Jo jo.