Už jsem poměrně otrlý, ale vždy, když ke mě dorazí rodiče s dětmi
Už jsem poměrně otrlý, ale vždy, když ke mě dorazí rodiče s dětmi
kolem čtyřicítky, se žádostí abych s těmi dětmi něco udělal, přejede mi
po zádech mrazivé chvění.
Chápu ty rodiče, že ač kolem sedmdesátky, tedy většinou, jsou plni
obav z toho, že se jejich dětem nevede, mají potíže s pitím, s
fetováním, případně zaplatí za své děti své celoživotní úspory, aby je
dostali z malérů, uchránili je před exekutory, či soudy, kde jim hrozí
trest za zpronevěru, atd. Plni obav, snaží se udělat vše co je v jejich
silách a to „dítko” mi klidně odpoví na otázku proč přišlo?
„Přeci proto, abyste se mnou něco udělal.”
A vždy vidím, jak v rodičích trhne, když řeknu: „Já mám něco
udělat? Jestli to vidíte takhle, tak jste tu blbě. Dělat musíte vy, já
vaši práci budu jen fandit. Občas vás upozorním, že takhle tedy
ne.” Rodiče a „dítko” svěsí hlavu, protože žádný
zázrak se nekoná a přichází jen a jen dřina, kterou jim nabízeli všude
jinde.
Nebo, ono „dítko” řekne něco ve smyslu: „Chodil/a
jsem tam a tam, k tomu a tomu a nic mi to nedává.” Pokývu hlavou a
odvětím: „Ani tady nic nedostanete, jen budete muset něco
nabídnout, abych se vámi měl chuť zabývat.” Všichni kolem
znejistí, možná mají chuť se štípnout do tváře, jestli se jim to nezdá.
Leč zjistí, že nezdá. Ať se jim to líbí nebo nelíbí, práce na sobě je
nemine. Jak rodiče, tak děti.
I když, pravda někdy se objeví rodiče, co řeknou. „Konečně+
někdo na nich něco che a já nemám pocit, že je moje vina, když chlastá
nebo fetuje. Většinou tohle řeknou, když slyší, že je nebudu učit
abstinovat, neb abstinence není cílem pro účast v mé skupině, ale
podmínkou. Neboť netrpím utkvělou představou, že abstinence je cíl, ale
jen podmínka pro zlepšení života.
Abstinence je vždy výhodná, leč ne vždy příjemná, ale na nepříjemnosti s
abstinence se neumírá, tyhle zvládnuté nepříjemnosti člověka posilují. S
každou takovou zvládnutou potíží je člověk, co se rozhodne abstinovat,
něco pro to vytrpět a vydržet, antifragilní, jak praví Nassim Taleb ve
své knize „Antifragilita.” Dokonce se ty
„nedospělé” a nezralé děti, díky té ochotě trpět stávají
dospělými, dokážou se vymanit z vlivu rodičů, uleví tak jak sobě, tak
rodičům.
Jo „nedospělá čtyřicetiletá dítka.” Občas se dozví člověk
historky. Mladý muž, co ho doma zavřeli rodiče aby nechlastal, protože
tak doufali, že ho uhlídají, jenže on si ve svých čtyřiceti letech
vzpomněl, jak se plížil tajně z domova přes balkon za chlapci, aby
maminka s tatínkem nevěděli. Leč se se čtyřmi křížky na krku a se
zbytkovým alkoholem v krvi neodhadl situaci a zlomil si obě
ruce. Pádem z druhého patra. Naštěstí jen ty ruce.
Rodiče si nedali a nedali vysvětlit předtím, že je dospělý, že ho
stejně neuhlídají, že většinou, pokud za ty děti se pokusí převzít
kompletní odpovědnost, stejně neuspějí. Mohl ten výlet dopadnout mnohem
hůře. Tenhle fakt nakonec uznali. Stejně jako snad konečně uznali, že
když je syn na chlapce, těžko jim představí dívku blízkou jeho srdci a
budou mít vnuky. Snad?
A to jsem se včera těšil, že dopoledne budu mít klid. No, tak třeba
zas někdy jindy. Přijde mi ten život jak v té písničce od Horáčka:
„Veselo k uzoufání.” Na druhou stranu musím říct, že přeci
jen vidím, že ta práce má smysl a že sem tam se někdo chytne, dá si
život do pořádku, já mu fandím, neb to fakt musí udělat jen on sám a
pak si člověk říká, že je i veselo jen tak. Samo od sebe. Jo jo.