Tak jsem si přečetl některé komentáře na ábíčku týkající se reformy, ať už se to týká daňové reformy, nebo důchodové.
Tak jsem si přečetl některé komentáře na ábíčku týkající se reformy, ať už se to týká daňové reformy, nebo důchodové. Nechci se zabývat touto reformou, protože tohle opravdu není můj obor, navíc jsem skutečně příznivcem řešení, že by si člověk měl průběžně šetřit na stáří, o starého člověka by se měla v konečné fázi postarat rodina, aby nejen mu oplatila jeho péči, ale aby mladí lidé více chápali onu neodvratnou skutečnost, že stáří přichází, sice z hlediska některých dlouho, ale přesto. Ona mezilidská péče, je naprosto nenahraditelnou zkušeností. Citovou i duchovní.
Lidé bezdětní, žijící sami, postrádají některé zkušenosti, jež dovolují pochopit člověka jako takového, a především pochopit sebe sama. Chápeme druhé lidi skrze své vlastní pochopení. Prožíváme sebe sama skrze prožívání druhých. Jestli jsem něco pochopil během samotného psychoterapeutického výcviku, tak samotné terapie, tak dvě věci. Většinu událostí, rozhodnutí, musíme udělat sami. Nikdo a nic nám v nich nepomůže, neporadí. Ale, bez druhých lidí jednoduše na některé místa nedohlédneme.
Lidé bezdětní se v průměru dožívají nižšího věku, jsou více nemocní a mají větší potíže ve stáří, právě díky tomu, že jim chybí rodina jako taková. Jsou odkázáni na péči státu, případně charitativních organizací. Jedině řeholní řády dokázaly eliminovat tuhle smutnou realitu. Je až zvláštní, jak a kolik se objevuje uměleckých děl, které se zabývají samotou člověka ve stáří. Odcizenosti.
Mám v terapii několik žen, které se odhodlaly mít děti až po třicítce. Budovaly kariéru, do toho například pily, ztratily roky, kdy mohly bezproblémově otěhotnět. Dnes si nejsou jisty, co je větším problémem. Zda bezdětnost, nebo závislost. Jsou ohroženi, a také se i tak cítí díky své bezdětnosti recidivou v závislosti.
Jsou ženy, které opravdu nemohou mít děti a pokoušejí se uspokojit svoji mateřskou touhu buď adopcí, nebo tím, že si najdou partnera, který má své děti ve výchově. Co tak vím, není to většinou pro ně samé příliš úspěšný krok ani v jednom případě. Stejně tak muži, kteří se někam přiženili, najednou mnohdy zjistí, že děti, kterým dali všechno je mnohdy vnímají jako cizince, vetřelce. Skrytě, či otevřeně. Vyslechl jsem příliš mnoho takových vyprávění, než abych se nechal zaslepit tím, že se občas něco v tomto směru povede.
Řeči v komentářích, „že budu raději sám, než abych přivedl dítě do takového světa,” svědčí jen o jediném. Strachu z toho, že budu muset zažívat nepohodlí, že se budu muset mírně omezit, Omezit se v době, která se vyznačuje největší životní úrovní v dějinách lidstva. Vnímám tyhle řeči jako projev, buď sobectví, nebo strachu, případně obojího.
Lidská solidarita levicového typu, zbavuje lidi toho nejcennějšího co mají. Lidské sounáležitosti. Dává informaci, že víc než rodina je společnost. Což je asi ten nejtěžší a nejhorší nesmysl, který levicová propaganda mohla vymyslet. Právě tou zvěstí, že se nějaká chytrá a slušná společnost postará o děti a staré. Že vlastně zbaví té dřiny o ty druhé, jak děti, tak rodiče. Máme dětské domovy plné dětí, které tam umístila státní moc, protože nějaký úředník rozhodl, že pro dítě bude lepší, když bude v dětském domově. Dost často se tam umisťují ty děti na základě rozhodnutí soudu, protože rodiče se nejsou schopni dohodnout o tom kdo ho bude vychovávat. Nebo máme plné LDN zařízení, kde lidé umírají sami, bez nikoho, protože jejich děti jsou vychovány k tomu, že stát má povinnost se postarat.
A kolo Zákona se roztáčí. Jak by řekli buddhisté, či hinduisté. Kolo Zákona se točí vždy, když kvete sobectví a pěstuje se strach a katastrofické scénáře. Lidé si vždy poradili. I v dobách, které moc nebyly k životu. Tedy z dnešního hlediska. Někdy se mi zdá, že existuje jakási skupina lidí, kteří sami sebe i druhé chtějí přesvědčit, že jsou neschopni, přežít v náročných podmínkách, jen z toho důvodu, aby ty druhé přinutili se o ně starat. V tomhle je ta levicová propaganda nejnebezpečnější. A nakonec k té důchodové reformě. Žádná vás nezbaví povinnosti myslet na zadní kolečka. A žádná státní instituce vám nezajistí důstojné stáří a blízkost vašich bližních.