Dorazil jsem domu, našel v poště novou kartu od banky.
Dorazil jsem domu, našel v poště novou kartu od banky. Divil jsem se, že ji posílají jen tak, jenže, když jsem se ji pokoušel aktivovat, což se mi po asi po několikaminutovém úsilí podařilo, (neb jsem si kdysi zablokoval odesílání peněz z účtu, mám ji jen na placení v krámě,) kdy na mě chtěl operátor věci už dávno minulé, ale vzpomněl jsem si, na co se mě ptali, že je zbytečné si dělat vrásky, že nepřišla doporučeně. Byl jsem nakonec rád, že jsem nemusel na poštu do fronty. Pár minut vzpomínání.
Tak, paměť mi ještě slouží, ten strejda Němec Alzheimer zatím obchází v dáli, snad se nepřibližuje zas až tolik. Už mám novou kartu, nemusím si dělat vrásky, zda s ní někde zaplatím či nikoliv. Pokud budou na ni penízky a banka nezkrachuje, zaplatím. Internetové bankovnictví a internetová pošta, to jsou věci, které i stařečkům jako jsem já, ulehčují život. Zatím jsem se naučil se vším zacházet, protože si nemyslím, že tohle je už jen pro mladé.
Koneckonců, poslední výzkumy ukazují, že pokud nenastane, nějaké organické poškození mozku, případně nepřijde ten výše zmíněný strejda, není se čeho bát, protože schopnost učit se se nesnižuje. To spíš se lidé dostávají do potíží, že sami sebe přesvědčí, že jim to už ve stáří nemyslí. Některým ne, ale těm to pravděpodobně nemyslelo nikdy. Tedy ne tak jak by asi bylo třeba, ti další se jen ve své neschopnosti úspěšně udržují. Pak je pár takových jako já, co si říkají, že ty mladé ve sprintu už nedohoníme, ale myslet nám to může při troše tréninku jako za mlada. Ono nám to myslí ne méně, spíše jinak. Díky zkušenostem a chápáním souvislostí, které nastává právě díky té zkušenosti, kdy se ta síť v mozku propojuje.
Jasně, když si někdo systematicky vypíjí mozek, nebo si ho vymatlává drogami, pak se mu jeho představa o nefunkčním mozku ve stáří vyplní. Býval jsem v mládí takzvaně na jedno našlápnutí. Měl bych být podle všech předpokladů nerudný zlostný dědek, ale zdá se mi, že nejsem a reakce mého okolí na mou osobu mi potvrzují, že jsem se spíše díky tréninku mysli zklidnil. Jak je vidět, ne vždy platí kauzální přístup k jednotlivým lidem. „Jsi starý, nejsi schopný se něco naučit, nic si nepamatuješ, budeš se jen mentálně a psychicky zhoršovat.”
U Judity v ordinaci to vypadá zajímavě. Prý se v tom zdravotnickém zařízení bude ještě půl roku renovovat. Tak si ještě užije. Inu, potřeboval ten barák renovaci a dělá se za chodu. Chudák Judita, která tam je přes den a chudáci pacienti. Jenže, pokud je člověk na privátu, musí snášet ledacos aby vydělal. Ovšem Judita má pořád za to, že je lepší být privátní psychiatr, než v léčebně.
Byla na jedné skupině docela vzrušená diskuse, tedy kolem chování obchodních řetězců, chování úředníků atd. Někdy si lidé potřebují jen postěžovat aby nakonec zjistili, že stěžovat je si dobré, jeden si uleví, ale při těch stížnostech se dozví ledacos zajímavého. Jednomu klientovi jsem vyprávěl, jak jsem školil na magistrátu úředníky v asertivitě a jak sem byl překvapený jejich strachem z klientů, kteří chodí na úřad. Vlastně obě strany mají strach z té druhé a ve strachu člověk udělá ledacos, co by normálně neudělal.
Úředník by ani tak nechtěl být zlý, ale občas si chce ulehčit práci a pokud natrefí na úzkostného klienta, pak si ji ulehčí, pokud narazí na odhodlaného jedince mého typu, pak se třese abych si nestěžoval, protože má potíže z nadřízenými. Tohle je skutečně má zkušenost a od té doby žádnému úředníkovi nedovolím, aby se choval jako můj pán a velitel. Ano, občas je velmi těžké něčeho dosáhnout, leč k takovým situacím si říkám jedno. „Těžké ano, nemožné nikoliv.”
Stejně tak obchodní řetězce. Shodli jsme se, protože do téhle skupiny chodí lidé, kteří nejsou společensky žádné nuly, že pokud se rozvine víc přímý obchod, třeba s potravinami, mléko, vejce, maso, zelenina, na trzích, pak budou mít obchodní řetězce, ať jsou sebevětší, docela víc starostí. Ono, jak jsem si všiml, třeba u Anděla v poslední době jsou trhy. Pár stánků s různými produkty a najednou už začnou mít v Tescu docela starosti prodat zeleninu. Například.
Mimochodem, dost dlouho chodil do jedné skupiny jeden manažer z poměrně velkého obchodního střediska a docela jsem se zájmem poslouchal jeho stížnosti na tlak jeho nařízených, stížnosti na rostoucí konkurenci. Stačilo aby o pár kilometrů se otevřel jiný takový řetězec a už měl potíže s tržbou. Takže nářky, že nám prodávají šmejd, neberu. Chtít prodat mohou, koupit nemusím, dá se i jinde. Díky svým maržím, chováním k dodavatelům a podváděním zákazníků si pěstují konkurenci. Tvrdou konkurenci.
Mnozí lidé zjistili, že nemusí kupovat dva plné vozíky potravin, aby neměli hlad, nebo nemusí koupit za ty ceny, co vidí, stačí zajet jinam, do Němec, Polska a díky volnému pohybu zboží a je vymalováno. To by bylo, abychom tu vládu, obecní úřady a jiné nepoučili .
Brečení a nadávky na poměry nic neřeší. Maximálně si na chvíli ulevit. Já jsem se skutečně zařídil, koupím jeden banán, dvě tři broskve, ředkvičky a dva rohlíky, kousek šunky a mám vystaráno na odpoledne. Cestou z práce, nebo do práce nakoupím u stánku a hotovo. Nemusím nakupovat na celý týden, nevyhazuji, supermarket sice tolik nevydělá, jenže není můj a tím pádem si nemusím dělat starosti s jeho tržbou.
Stejně tak na úřadě. Buď se budete chovat jako služebníci, placení z mých daní, nebo se postarám aby jste měli nepříjemný život. Vím ze zkušenosti, že proti mě sedí člověk, který má stejné starosti jako já, stejně jako já nesnáší moc dlouho nepříjemnosti, stejně jako jiní se bojí o práci a ví, že příliš mnoho stížností dohřeje každého nadřízeného, který se začne bát o své místo.
Zatím jakákoliv nenásilná forma občanského vzdoru proti šikaně zabrala. Možností jak znepříjemnit úřadům život je docela dost a nemusí se jednat o statisícové protesty rozvášněných občanů. Podobně jako trhy, krámky, stánky, kde sedlák, řezník, co prodává dnes tady, zítra jinde, dokáží otrávit a ubrat procenta z trhy i těm největším.
Z hlediska selského rozumu a matematiky, když nemusí jít sedlák hrubě pod cenu, díky supermarketu, a má díky tomu o trochu větší zisk na trhu, než když se musí doprošovat aby mohl dodávat, pak mnozí lidé do toho supermarketu ani nedorazí. Nevím proč bych měl stát v pátek frontu u kasy v supermarketu, když si potřebuji koupit půl kila rajčat a dva banány? U dalšího stánku si koupím pečivo a tradá domů.
Jak sem si všiml, spousta mě podobných, co jsou singl, hlavně mladá děvčata, ale i usedlé matrony takhle nakupovaly, pak jsme se cpali do tramvaje, trochu jsem se s jednou tlačil, ona se bavila, já se bavil jen jsme dávali pozor, abychom si ty banány nepomačkali. Bylo hezky, smáli jsme se na sebe, ona žádné starosti díky svému věku, já žádné starosti díky svému věku. No nekupte to. Jo jo.