Nic neriskují a nic nemají

Občas narazím na zajímavé blogy na internetu. Musím podotknout, že jen velmi málokdy na iDnes, nebo podobných fórech, co poskytují prostor komukoliv.

Většinou jsou to blogy zabývající se určitým duchovním rozvojem, nebo přímo nějakým náboženským směrem. A jak už to bývá souběžně s tím se na mne obracejí lidé, kteří třeba nemají nějaký konkretní problém, spíše by se dalo říci:

„Hledají sami sebe.”

Tací klienti jsou pro mne opravdu zajímaví. Většinou jsou to přemýšliví lidé, co mají veliké znalosti v oblastech nejrůznějšího směru. Často je požitek je poslouchat, většinou jsou otevření a upřímní. Jen nějak bloudí na té cestě životem, chtějí najít, a tak hledají nějaký směr, protože mají pocit, že Život má mít nějaký směr. Měli by něčeho dosáhnout.

Poslouchám je a přemýšlím s nimi. Nechávám si většinou své myšlenky pro sebe, protože oni hledají cíl a smysl a netuší většinou, že já už dávno žádný smysl nehledám a žádný cíl nemám. Nepotřebuji je. Pokud mne něco baví, hledám informace, zabývám se tou danou věcí, pokud mne přestane zajímat, nijak nemám pocit, že bych měl dosáhnout v něčem dokonalosti.

Už dávno jsem zjistil, že pokud něco dost dlouho opakuji, nakonec většinou přijdu na kloub dané věci, problémům s ní spojené. Ortodoxní židé stále hledají v Tóře perly, které Tóra obsahuje a dokáží jeden výrok vyložit tak, že má smysl na několik způsobů. Takže občas si čtu v Toře. Bez hodnocení. Taoisté mají za to, že Tao je nevysvětlitelné, nepojmenovatelné, ale jinak stojí za to žít tak, aby se člověk dožil maximum let. A z toho důvodu hledají vše, co jim prodlouží život, nebo jak dosáhnout nesmrtelnosti.

Jenže, jak tak hledám, je zajímavé nacházet ty novodobé mudrce, třeba na YouTube a s „údivem,” zjistit, že nejsou mladí, nevypadají mladě, ač jim je „pouhých” šedesát, sedmdesát let, jsou tlustí, ale stále se odvolávají na ty starodávné mudrce, co se dožívali sto padesáti a více let. Zřejmě jim něco v těch textech chybí. Jen kdybych věděl co? Abych mohl jít tou cestou.

Stejně přemýšlím, co by znamenalo pro mne dosažení nesmrtelnosti. Asi bych se musel dívat, jak umírají moje děti, moji vnuci, pravnuci atd. Není mým přáním vidět smrt někoho z nich. Zřejmě se budu muset méně snažit, nebo přesvědčit své děti aby se vydaly stejnou cestou. Bože to zas bude keců. Poradil bych jim určitě dobře, ale …

Neporadím, neb vím jak si děti neváží toho, když rodiče chtějí pro ně jen jejich dobro. No, nebyl jsem lepší. Taky jsem měl svoji hlavu a dokonce nelituji, že jsem ji měl a nešel jsem tou cestou, po které by mě rádi viděli jít. A nevážil jsem si dobrých rad, od ostatních lidé a dělal jsem co jsem chtěl. Nebylo vždy moudré, co jsem dělal, jenže bylo to moje. A to je na tom životě svobodného člověka to nejlepší.

Nechávám udělat své klienty, co uznají za vhodné. Občas jen podotku něco o nepřiměřených rizicích, a když neslyší, mám za to, že jsem udělal dost. Nakonec, následky si nesou sami. Jsou svobodní. Byli varováni, podobně jako mne varovali moji rodiče, příbuzní, kamarádi, nedal jsem si říct a měl jsem, co jsem chtěl. Znovu opakuji. Nelituji toho.

Venku vytrvale prší. Bude dost vody. Což je dobře. Tedy pokud ji nebude tolik jako v roce 1997 a potom v roce 2002. To už bylo vody až příliš. Ale tohle je zatím déšť, co se vsákne, zavlaží a doplní stav podzemních vod. Jsem optimista. Lidstvo si zatím poradilo ve všech situacích, co zažilo. Nebaví mne takové ty katastrofické scénáře, vyplývající z dostupných faktů. Fakta nelze sice zpochybnit, ale ne vždy fakta vytvoří předpokládanou situaci. Zamávají někde motýlí křídla a najednou je všechno jinak.

Počasí a ženský, tyhle dva faktory jsou nevypočitatelné. Ledacos lze předvídat, ale jen trochu. Přes veškerá fakta, co máme k dispozici. Ale úzkostní lidé se rádi bojí. Mají pak dobrou náladu, když se nic nestane. Přičítají to své opatrnosti. Někteří jsou tak opatrní, že se jim nestane zhola nic, ani třeba láska. Nic neriskují a nic nemají. Jak říká klasik:

Řekl jsem Mistře, co tihle spáchali,
co to z nich křičí za děs pod blábolem?
Jsou to ti, řekl mi, co vše zmeškali,
Žalostně živoří tu duše tvorů,
co žili si, bez hanby a bez chvály.
Jsou přimíšeni k andělskému sboru,
co žili sami pro sebe
Neznali Boha, neznali vzpouru
A že by byli hanbou pro Nebe,
Nebe je svrhlo, Peklo se jich štítí,
že prý jsou chladní, div z nich nezebe…

Dante Peklo.

A jestli riskovat? No jeden každý ví, co může, nebo nemůže. A většina lidí si s tím poradí. Ti, co si „neporadí“ nakonec zjistí, ale to jim musí někdo říct, že si stejně poradili, když jsou naživu. jen trochu jinak a s jiným výsledkem. A je tu zase Tao. Jo jo.