Našel jsem způsob jak připojit souborový systém ext4 k FreeBSD, což mi udělalo radost. Inu člověk musí číst ty manuály, pokud není tak nadaný aby něco takového byl schopen vymyslet sám.
Našel jsem způsob jak připojit souborový systém ext4 k FreeBSD, což mi udělalo radost. Inu člověk musí číst ty manuály, pokud není tak nadaný aby něco takového byl schopen vymyslet sám. Rád si hraji se systémy, takže každý takovýhle pokus mi udělá docela radost. Jak zjistím, že to možné je, jsem nadšený. Občas mi ovšem trvá, než se prokoušu všemi těmi návody.
Mám dnes volný den, pouze ráno jsme měl klienta, ale jinak se tu poflakuji, čtu si o politických rejích, mám občas z toho legraci, občas na mě leze blbá nálada. Pak si musím právě něco poutavého , kvalitního přečíst, nebo se pustit do studia IT. Případně napsat blog, abych se dostal ze svých mindráků a podpořil svou sebestřednost.
Mě baví ty komentáře, které se mnou zabývají, mým charakterem a mým uměním, nebo neuměním. Pak si jen tak, cvičně, trošku nabrousím vidle a čekám, kdo naběhne. Vždy si někdo naběhne. Mnozí lidé opravdu netuší, že ne každý je zvědavý na jejich „pravdy,” které produkují.
Na tohle dojíždějí vztahy, kde vlastně nejde o nic jiného, než odhalit chybu toho druhého, mít pravdu, snažit se partnera, kamaráda, kolegu změnit, pochopitelně k obrazu svému. Pak jsou ti lidé celí udivení, že jim ten druhý klidně řekne. „Jo, jsem takový, a pokud máš pocit, že najdeš něco, nebo někoho lepšího, tak se klidně obrať tím správným směrem.
Koupil jsem si špatnou knížku, jak jsem onehdy psal, rozhodně jsem nepsal autorovi, ale v žádném případě už si od něj nikdy nic nekoupím. Stejně tak jsou autoři blogů, které prostě nečtu. Nepíši jim jak jsou zamindrákovaní, nebo jak mají špatnou gramatiku, případně, jak jsou sebestřední. Pokud má být diskuse o tomhle, pak sorry, ale toho se nemusím účastnit.
Nemusím souhlasit s jejich politickými a náboženskými názory, nemusím je mít rád, ale v žádném případě, pokud jsou jací jsou, nehodlám investovat energii, do jejich změny, změny jejich stylu, nebo tématu, a už vůbec ne charakteru.
Ovšem, naběhnou-li si na vidle, za pomoci hodnocení mé osoby, pak si docela s chutí trošku pohraji. Pokud mi někdo podsouvá, že očekávám, obdiv a úctu, pak mi zřejmě podsouvá, něco, co by mě sám rád měl. Nedělám si iluze o tom, jak mě vidí mnozí lidé, nakonec, proč by mě měli vidět nějak extra. Chce-li se mnou někdo jednat, mluvit, pak se musí chovat tak, aby to bylo pro mne únosné. Co je únosné a co ne, nerozhoduje on, ale já.
Chce-li se mnou jednat jako se zamindrákovaným sebestředným člověkem, pak se zřejmě dočká zcela jiného výsledku než čeká. Přesně tohle vyjádřil Václav. „Jestliže mě někdo pozve, pohostí mě, dá mi co má a já mu budu vykládat, jaký je zamindrákovaný snob, pak se dočkám jen toho, co si zasloužím. Asi to nebude nic hezkého.
Jsou lidé, kteří mají potřebu všem kolem sebe vykládat, jací ti druzí jsou, jací by měli být a jací by neměli být. Pravdou je, že v těchto blozích popisuji občasné úlety svých bližních, hlavně klientů, kterým ty úlety komplikují život, občas píši, kde jsem byl, co jsem viděl a co jsem zažil a prožil. V mládí jsem se prával často, mělo to své důvody, když jsem na ně přišel, přestal jsem. Naštěstí jsem měl kondičku a uměl jsem to, takže jsem dostal jen někdy. Tedy velmi zřídkakdy.
Nemám problém, být hrdý na své úspěchy, nakonec, je za tím dřina a léta práce, a pokud někdo veřejně napíše, že jsem mu prospěl, tak myslím, že si klidně v takovém případě mohu dovolit mít i z jeho hlediska chyby. Konečně, on s mými chybami žít nemusí a odpovědnost za ně nenese. Tedy stručně řečeno. Nic mu do mých chyb není. Jestliže ho čtení mých blogů ohrožuje, má jistě možnost se přemístit jinam, pokud se jedná o terapii, také může zvolit terapeuta podle svých možností a přání.
Vlastně jsem tu opět vyložil jeden z principů asertivity. Co se pokory týče, být pokorný podle cizích představ také nehodlám být. Jsem pokorný podle svých potřeb. Jestliže neumím zacházet s autem, tak s ním jako řidič nejezdím, nebo se ho mohu, mám-li zájem, naučit řídit. Stejně tak v jiných oblastech.
Tak, za chvíli vyrazím do vsi, mám sraz s kamarádem. Dáme něco dobrého a povedeme mužské řeči. O IT, ženských, literatuře a jiných zajímavých záležitostech. Politiku asi necháme jiným, nebudeme si kazit náladu. Jsem rád, že ho uvidím, je to chytrý chlap, jeden z nejchytřejších, jaké jsem v životě potkal. Moc často se nevidíme, takže pro mne tak trošku svátek. Volal mi včera, trochu mi strhal knížku, nikoliv z hlediska příběhu, ale prý si mám rozmyslet, jestli píši beletrii, nebo odbornou knížku.
On je perfekcionista, který má rád čistotu stylu. Jsem mu vysvětlil, že se s tím musí smířit, neb je to umělecký záměr. Uvažoval jsem, když jsem Týpka psal, jestli to má být čistá beletrie, ale pak jsem si říkal, že jako existují obojživelná auta, tak mohou existovat i mírně šmrncnuté romány. Po chvilce debatě se s tím zdá smířil. Jo jo. Nakonec nejchytřejší psi jsou prý míšenci. 🙂 Takoví ti: Karl von Banhof.