Občas se na displeji objeví neznámé číslo, a jsem obvykle na vážkach, zda zvednout, či nikoliv. Dnes se objevilo dvakrát. Oboje jsem zvedl. Nakonec, nikdy nevím, jestli nevolá budoucí klient.
První, bylo docela velké a milé překvapení. Ozvala se má sestřenice Jarmila, kterou jsem neviděl víc jak třicet let. Prý mluvila s mojí sestrou a ta ji řekla, že mi má zavolat. „Tak ti tedy volám.” Divil jsem se že je tak poslušná, ale prý si o číslo sestře řekla a zavolala. Dcera nejmladšího tátova bratra.
Okamžitě mi naskočily okamžiky z dětství, kdy jsme se celkem často vídávali. I s její starší sestrou Sašou. Míla byl sice o šest let mladší než můj táta, leč ženil se dřív, protože jak táta vždycky říkal, bál se, že mu tu hezkou holkou někdo odvede. Tedy se Sašou jsem zhruba stejně starý, Jarmila je mladší. Už je to taky babička. Jo, jak se z těch dětí, co jsme si hráli v Boleticích bud u nich na zahradě, nebo u tety Jiřiny, stanou starci.
Deset sourozenců, každý dvě tři děti, když jsme se sešli, dali bychom hravě dohromady školní třídu a pokud bych měli jezdit do školy MHD, potřebovali bychom pro sebe autobus. A najednou nikdo z těch sourozenců naživu, jen Jarmilina máma je poslední z těch tet, které jsem měl. Už vlastně nemám žádnou tetu. A že jich bylo.
Probrali jsme živé, mrtvé, patřičně pomluvili, to se jaksi musí, aby i ti mrtví věděli, že na ně myslíme, a ti živí si stejně nic lepšího nezaslouží. 🙂 Domluvili jsme se, že až pojedeme autem do Děčína, pojedeme z Ústí po střekovské straně a navštívím ji i tetu.
Málo platné, neviděli jsme se kolik let, ale příbuzní jsou příbuzní. Povídala, že naposledy jsme se viděli v Děčíně Želenicích, takhle po ránu, kdy ona se divila, co dělám v Želenicích, když moji rodiče bydlí na Kamenické, ženu mám v Jindřichově Hradci. No, zrovna jsem se rozváděl, takže jsem měl krásnou milou v Želenicích.
Rozvedená, Eva se jmenovala. Jedna z těch, co doufala, že když se rozvedu, že si ji vezmu. Mě se vše vybavilo, když mi Jarmila připomněla ono setkání. Jo s příbuznými máme společnou paměť. Ten si pamatuje to, ten zas ono a dají se docela dát dohromady zajímavé vzpomínky.
Jo, měl jsem v úmyslu mnohé, ale svatba s Evou mezi těmi úmysly nebyla. Pak jsem se sice oženil, ale vzal jsem si zcela někoho jiného než Evu. Dlouho mi to měla za zlé. Jak říkám, byla rozvedená, měla dceru, a já se nijak nikdy nechystal vychovávat cizí děti.
Roli otčíma jsem se úspěšné vždy vyhnul. Necítil jsem potřebu být lepší tatínek, než ten původní. To jsem často slýchával ve svém mládí: „Hledám tátu pro své děti, lepšího než ten jejich.” Vždy jsem na tohle prohlášení odpověděl, že děti tátu přeci mají. Touhle pýchou jsem netrpěl, že bych mohl být lepší táta, než ten pravý. Tehdy začínala ta móda vyřazovat otce za trest, trest za zklamání a pokoušet se svěřovat vlastní děti, do péče cizích chlapů. Tedy v tom lepším případě. V tom horším, žádného chlapa nechtěla a děti otci nesvěřovala. Jo, takových jsem znal.
No nic, to jen tak na okraj. Kde je Evě dnes konec netuším, naposledy jsem ji potkal na koupališti pod děčínským zámkem, kde jsem byl tehdy se svou druhou, v té době těhotnou ženou. Vrhla po mne pohled, že kdyby oči zabíjely, ležel bych tam na trávě mrtvý a má dcera by se narodila jako pohrobek.
Má tehdejší žena měla dobrý radar a okamžitě se zeptala:„ To je kdo?” Lhal jsem až se okolní kopce zelenaly, ale její víra v mou pravdomluvnost byla nulová. Už si ani nevzpomínám jak to dopadlo. Myslím na tom koupališti. Manželství s mou druhou ženou špatně. Ale už je to za námi.
No a druhé neznámé číslo byl můj operátor, slečna měla sice příjemný hlas, ale asi po pěti vteřinách jsem ji vypnul. Obvykle tyhle hovory zastavím hned jak sdělí, že má výhodnou nabídku. Ani nepoděkuji. Tady jsem ji dal šanci pět vteřin. Zřejmě jsem byl díky procházce v dobrém rozmaru. Takže, nic dramatického, politického, jen takový pocit z dnešního dopoledne. Jo jo.
Ubývá míst kam chodívala pro vodu
má starodávná milá, starodávná milá
kde laně tišily žízen, kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinu aby se napili z dlaní
ubývá míst kam chodívala pro vodu,
voda si na to vzpomíná, voda je krásná.
voda má voda má voda má…
Jan Skácel