Mám klienta, který se rozváděl. Rozváděl se víc než rok. Majetný klient. Jeho žena také majetná a přesto bitva o majetek byla docela značná.
Mám klienta, který se rozváděl. Rozváděl se víc než rok. Majetný klient. Jeho žena také majetná a přesto bitva o majetek byla docela značná. Popsal jsem začátek v blogu, který se jmenuje „Bitva o hrnky.” Tady se dá najít Včera mi oznámil, že je rozvedený, u soudu ani nebyl, pouze jeho právní zástupce a právní zástupce jeho exmanželky. Evidentně se mu ulevilo. Provázel jsem jej po celou dobu. Já a jeho právní zástupce. Byl to v podstatě řízený rozvod, kde sice planuly vášně, bylo to těžké, škody byly, ale podstatně menší, než kdyby jednal, tak jak se postupně propadal do emocí, které sám skoro nezvládal.
Nakonec, tím že jeho právní zástupce vyjednával za něj v nejobtížnější situaci s jeho ženou a jejím právním zástupcem mu dával onen získaný odstup klid a spolupráce se mnou náhled na své chování v obtížných situacích a snazší pro něj výhodnější korekce chování, které by mu způsobilo nejen psychické, ale i v konečném důsledku materiální škody.
Začal jsem tímhle abych objasnil pojem „řízený sestup,” nebo udržení „stagnace místo pádu.” Pojmy o kterých jsem mluvil ve své odpovědi na komentář Marcely, která stále chce řešení. Napřed musí být vize Marcelo, potom když je vize, se určují technické detaily. Ty se často v průběhu akce mění. Stejně při rozvodu, jako při hospodářské krizi, nebo recesi. Od určitého okamžiku ani jednomu nejde zabránit, jako nejde zabránit tomu aby třeba týden v kuse pršelo a pak byla povodeň, která zaplaví polovinu státu. Pak není čas na kecy kdo co zavinil, ale čas na to zůstat na hladině a neutopit se v proudu a co nejrychleji se dostat ke břehu.
Ti co v vodě nejsou, co jsou povodní jen ohrožení, než se k nim dostane, odvést na bezpečné místo, dát jim deku, polívku, čaj kafe a kus chleba. Pro tu chvíli nic jiného není možné. Všechno stojí peníze, veřejné peníze. Ty peníze se jednoduše musí v takové situaci dát, ber kde ber. Mimo toho rozvodu. Tam si účastníci platí sami. Ale je skutečně zkušenost, že peníze investované do právníka a třeba manželského poradce, sice nic nevydělají, ale minimálně zabrání mnohem větším ztrátám.
Jasně, všechno už se financuje, nebo by mělo financovat z rozpočtu. Silnice, dálnice, energetika, (doufám, že zelení půjdou c nejdřív od válu a bude možné prosadit jadernou energetiku.) Jenže teď přichází něco, co začalo jinde. Můžeme bědovat, jaká že to je prasárna, že nikam nic nebudeme lít, nebudeme se starat o ty pomyslné deky. Uděláme-li to zjistíme, že až ta povodeň přejde, tak na březích bude nejen mrtvý dobytek, ale i mrtví lidé, zničené věci, které nemusely být zničené. Mimochodem, zábrany postavené v Praze, zabránily tomu aby se voda dostala třeba na Staré město a jinam. Něčemu zabránit nešlo, chyby se udělaly, ale něčemu se zabránilo a škody nebyly větší. Obnova stála méně.
Dost lidí se chová způsobem, že pokud něco není dokonalé, pak nemá smysl to ani dělat. Já jsem pro dělat i nedokonalé věci, pokud zabrání nejhoršímu a zlepší třeba jen o málo situaci. Mohu být promočený, ale nemusím mít kamínek v botě. Protože to by mohla už být skutečně neúnosná situace při chůzi, když se potřebuji někam dostat pěšky a není naděje pro tu chvíli na odvoz. Takže i v tom dešti sednu, botu zuju, kámen vytřepu a ta úleva, když mě nedře hnátu.
Ekonomika není přírodní zákon, je to lidský vynález, proměňující se s chováním lidí. Bankéři se bojí, nemají důvěru, peníze nepůjčují. Lidé se bojí, nemají důvěru, peníze neutrácejí. Začarovaný kruh. Život mě naučil, že v takovém případě je nutné se zastavit, uvědomit si, že mnohé jsou jen mé negativní představy a udělat něco, co změní situaci. Málo, ale změní.
Pokud nefungují banky jak mají, zřejmě je potřeba hledat jiný mechanismus. Už samotné hledání dává naději a zvyšuje pocit klidu. Pokud se lidé chovají s tím vědomím, „kdo hledá najde.” Tak najdou a už se nestarají o minulost, hledí do budoucnosti a žijí v přítomnosti. A zase jsme u psychologie, která je s ekonomikou neoddělitelně spojena. Zklidnit lidi, ukázat na možnou cestu a půjdou sami a sami se zařídí. Říci jim, tohle máme, to dáme a oni najdou další. To jen ti co se pořád bojí, že neobstojí a nebo ti co nevěří v rozum druhých, protože je podceňují mají pořád jen kecy plné vysvětlování, co nejde a proč to nejde.
Ono je celkem jedno co se dělá, kam se investují peníze, pokud ta investice má smysl. Investovat, do lepších silnic, lepší izolace domů, třeba formou dotace, protože to sníží energetickou náročnost, ušetří to lidem peníze, dá to práci několika tisícům lidí, kteří si koupí o dva rohlíky víc, než kdyby byly na sociálních dávkách, ta účetní z pekárny si zase koupí novou sedačku, protože ta stará už skutečně není hezká, truhlář si koupí díky tomu jiné auto, protože potřebuje vozit materiál a hotové výrobky. To z mého hlediska smysl má. Nemusí pršet, stačí když kape.
Nebude toho třeba moc, ale bude to lepší protože se vyberou i nějaké daně, nevyplatí tolik na dávkách, lidé neztratí pracovní návyky, v mnohých firmách se díky tomu udrží omezená výroba, lidé mají pocit prospěšnosti. Časem se všichni postupně zklidní a i když se něco promění, bude vše fungovat. Lidská psychika se tak moc nemění.
Máme-li vizi máme směr a cestu. Jak po ní půjdeme je už věc jiná. Pokud jsme nějakou šli, můžeme si vzpomínat na chyby, kterých jsme se dopustili ve výběru trasy, vybavení, finančního zajištění. Jsme si vědomi toho co máme a víru, že se cestou něco ještě najde. Nikdy nikde není 100% jistota. Ti co hledají tuhle jistotu končí většinou v kriminále nebo blázinci. Co je horší nevím.
Ono se občas musí skutečně sestoupit z výšin, jako musel sestoupit můj klient a mnozí před ním, zjistit skutečný stav věcí, slézt opatrně dolu, kam vede momentálně cesta a odtamtud hledat směr nahoru. V životě a proto ani v ekonomice jednoduše ne všechny cesty jsou známe a prozkoumané. Lidé se dnes a denně vydávají do neznáma a doufají, že to dobře dopadne. Ono jim nic jiného ani nezbývá. Přes sebevětší protesty naivních nadšenců požadujících dokonalá řešení.
Jen pitomci a opoziční politici neustále ukazují na nedostatky cest, zvolených řešení a požadují dvě neslučitelné věci. Okamžitou nápravu po pečlivé promyšlené přípravě. Což je blbost.Ale opoziční politici tohle mají v popisu práce a konečně tlačí ty co jsou u moci k nějaké činnosti. Pitomci pouze vytvářejí chaos. Školy mě léta připravovaly na něco, bez čeho údajně nemohu být. Velmi pečlivě a nakonec se ukázalo, že 90% z toho jsem nikdy nepotřeboval a musel jsem řešit věci, které jsem nikdy nepředpokládal, že budu řešit.
Třeba jak pracovat s PC. Protože v jistých kruzích neumět anglicky a neumět s PC znamená být vystaven posměchu z negramotnosti. A v jistých kruzích dobrá znalost práce na PC znamená buranství a nekulturnost.A angličtina je projev snobství a podlézavosti Američanům. Tak si může člověk vybrat, co je důležité a co ne. Pokud vláda a jiní k tomu zvolení udělají aspoň něco, co situaci, když už nezlepší, ale aspoň nezhorší nad únosnou míru, udělají dost. Jak? To je na nich. Za řešení jsou placeni. Námi.