Neprodloužíme jim tu smlouvu na dobu určitou

Mám služku. Uklízí, žehlí, skládá prádlo do skříně. Většinou se s ní

Mám služku. Uklízí, žehlí, skládá prádlo do skříně. Většinou se s ní
nepotkávám, zařídil jsem si, že mne svou činností obtěžuje minimálně. Já ji
neruším při práci, ona neruší při práci mne.

Pak zaměstnávám pár poslanců, ministrů, presidenta, premiéra, hejtmana,
starostu čtvrti, primátora, plus státní a obecní úředníky. K tomu soudce a
policisty a nějaké státní zástupce. Tam už je to horší. Nějak se mi v
poslední době pletou do cestu, nechovají se jak bych od zaměstnanců
očekával. Zdá se, že si myslí, že jsou mými pány a přitom každé čtyři roky
se u mne ucházejí o místo, nabízejí mi, co všechno umí, zařídí a jak se zdá,
slibují slibují a kde nic, tu nic.

Jsou lidé, co říkají, že si zaměstnance jeden nevybere. Nemyslím. V
posledních letech jsem za pomoci dalších lidí, pár zaměstnanců propustil a
jak se zdá, propuštění, vyřazení z pracovního poměru jim prospělo. Už se
začínají někteří chovat jinak. Pro mne přijatelněji. Jako terapeut bych rád
podotkl, že změna začíná od chování.

Chce to dát dohromady dost lidí, kteří podobně jako já si potrpí u
zaměstnanců na slušné chování, úctu ke spoluobčanům, šetrnost a poctivost.
Případně další projevy dobrého chování. Jakmile se dí dohromady ta skupina,
co má pocit, že je třeba trochu jiného přístupu, pak snadno a rychle za pár
měsíců, co výše uvedeným zaměstnancům skončí pracovní smlouva na dobu
určitou, (ačkoliv mnozí by rádi dobu neurčitou a složitější podmínky pro
ukončení pracovní smlouvy.) Smlouvu neprodloužit.

Přeci jen, když služka nedělá, co má a jak si přeji, rozejdeme se. Ona
toho nechá, protože má pocit, že jsem příliš náročný a jde si hledat
snadnější chlebíček, já ji propustím, protože doufám, že narazím na někoho,
kdo udělá, co si přeji, jak si přeji a nebudu muset u toho poslouchat, že
tohle ne, tamto ne atd.

Domnívám se, že tohle jde stejně s poslanci, presidentem, premiérem, či
ministry. Nepotřebuji poslouchat od zaměstnanců, či od lidí, kteří nic
neprodukují, berou peníze od lidí, jako jsem já, v neziskových organizací,
placených občanem, tedy i mnou, že jsem zloděj, parazit, xenofob, rasista a
další podobné výrazy. Bude dobré jim dát příležitost poohlédnout se jinde.
Třeba jim někdo nabídne lepší peníze a zajímavější práci.

V roce 2013 velká část zaměstnavatelů podobného druhu jako jsem já, dala
najevo jedné straně: „Takhle ne milánkové, takhle tedy ne.” Jak
už jsem uvedl výše. Ti, kterým byla ukončena pracovní smlouva na dobu
určitou a nebyla jim prodloužena, aspoň verbálně přišli k rozumu a chovají
se a mluví jinak. Usilují o novou důvěru. Co jim taky jiného zbývá?

Nedávno jedna dáma vykřikovala v Americe něco o buranech a křesťanech,
kteří si budou muset zvyknout na jiné pořádky. Nějak si neuvědomila, že u
těch buranů, žádá o práci. Nezaměstnali ji. Údajně plakala doma a nechtěla
ani vyjít, jak se jí to odmítnutí dotklo. Inu, korektivní zkušenost funguje.
Občas se někteří lidé musí rozplakat, aby jim došlo, kde je jejich místo a
že rozhodně nejsou pány nad životy těch druhých. Pouze služebníci, nebo
zaměstnanci.

Jistěže nemusí mi zaměstnanec ukazovat všechny svoje příjmy. Nemusí mi
říkat, kde včera a s kým byl. Ale jsou určitá pravidla pro určitá zaměstnání
a pokud je nedodržuje, měl by být propuštěn. Nejlépe na hodinu pro ztrátu
důvěry. Mé důvěry. Důvěru si musíme u druhých zasloužit nikoliv svými sliby,
ale svými skutky. Elementární zásada. Alespoň pro mne.

Samozřejmě, že všichni máme právo na názor, třeba, že je krásné a
důstojné se dát živit druhými, protože se nám nechce dělat, trpíme
prokrastinací, dokonce když trpíme prokrastinací, máme právo na terapii,
kterou platí pojišťovna, když jsou ti „nemocní.” Ale já zase
zastávám názor, že pomáhat je nutné jen těm skutečně neschopným. Tím ovšem
nemám na mysli ty líné, co mají tu prokrastinaci.

Dokonce si můžeme dávat růžovou vagínu na hlavu, když demonstrujeme za
svá práva. Povídala jedna má známa, že tím, jak si tu vagínu na hlavu daly,
přesně vyjádřily, co vlastně jsou. Nebo, může mít názor, že není táta a
máma, ale rodič jedna a rodič dvě. Dokonce si můžeme myslet, že je jedno
jestli vychovávají dítě dvě ženy, či dva muži. Jen si ale říkám jestli ty
dvě ženy, nebo dva muži svedou to dítě spolu počít. Pokud ne, pak je zřejmé,
že bez táty a mámy, tedy muže a ženy to nejde. A ti mají také svá práva na
řádné oslovení. Třeba táto a mámo. Plus aby oba vychovávali své dítě, které
společnými silami počali a na svět přivedly.

Ale já jsem staromilec, co nechápe, že ta pravá láska je jen mezi dvěma
muži, či dvěma ženami. Jsem kacíř, co věří dokonce i na lásku mezi mužem a
ženou. Někteří z nás jsme se u toho početí docela i bavili a bylo nám spolu
dobře. Asi si penis, nebo vagínu na hlavu nedám a nebudu demonstrovat za
své staromódní pojetí lásky, mezi mužem a ženou. Asi bych si jako ten penis
připadal.

Si tak představuji, jak mi dítě říká: „Rodiči jedna, kup mi
zmrzlinu.” Také by se ale mohl cítit rodič dvě, diskriminovaný, že on
je dvojka a já jednička. Možná by to šlo vyřešit podobně jako jsem to řešil
spolu s kolegou, když jsem se živil kdysi dávno řemeslem. Kdo měl metr v
kapse u montérek, byl pro tu chvíli mistr a šéf. Takže, kdo má růžové tričko
je jednička, kdo modré, dvojka. Tohle by mohlo uspokojit i genderisty a
feministky. Jo jo.

PS: Ještě jeden odkaz. Moc se mi ten článek líbil. Možná se i kolo dějin
otáčí správným směrem. Možná. Asi bych také hlasoval v tomhle případě jako
křesťan pro Trumpa.
USA: Proč křesťané hlasovali pro Trumpa