Zkoušeli jsem včera dlouho. Ve vile na Štvanici. Potřeboval jsem na zkoušení větší prostor než normálně zkoušíme, tak jsem se domluvil, zapůjčil si prostor a líbilo se mi tam.
Zkoušeli jsem včera dlouho. Ve vile na Štvanici. Potřeboval jsem na zkoušení větší prostor než normálně zkoušíme, tak jsem se domluvil, zapůjčil si prostor a líbilo se mi tam.
Richard nám tu zkoušku natočil na video, protože chci si dát čas, abych si mohl uvědomit lépe, jak budou lidé nastupovat, jaké dělají chyby, co zlepšit. kamera je jak už vím, dost neúprosná.
Pochopitelně, hraji z amatéry, kteří nemají žádnou hereckou průpravu. Ale jestli je na tom něco skutečně zajímavé, tak sledovat, jak se ti lidé v tom projevu mění, jak si začínají uvědomovat sami sebe. Jak se v tom strnulém projevu, najednou objevuje ženskost dam, které místo deklamování, mluví jako rozčílené ženy, či milující ženy. Z ničeho nic, najednou do neverbálního projevu, vsunou jen tak, bez režijního požadavku a říkání očividný způsob flirtu. Například.
Tohle a mnohé další drobnosti, které si užívám při zkoušení, jsou tím kořením, které mne ochucují ten divadelní pokrm, co je občas dost těžký k přípravě. Díval jsem se na včerejší zkoušku jako divák, nijak jsem do průběhu nezasahoval, protože jsem chtěl vidět, jak se lidé budou bez vedení, které je koriguje, pohybovat v prostoru, jak jim bude samotným, když jsou prostoru jeviště. Také jsem si potřeboval uvědomit, jak dlouhé to bude i s tou hudbou, která spolu se světlem odděluje od sebe jednotlivé obrazy a vstupy.
Muzikanti mi udělali obzvláštní radost. Inu, když je vede člen České filharmonie, Tomáš Františ, který už s námi vystupoval v „Fagot a Yesterday.” Jinak i ti amatérští muzikanti se rozehráli a udělali si opravdu hudební scénář, sladěný s textovým scénářem sladěný s textovým scénářem,, kdy hned napoprvé se trefovali do obrazů. Několikrát se sešli bez herců, nazkoušeli tu muziku a dá se říci, že by mohli vystupovat profesionálně.
Ale pravdou je, že Petr Schiller má svoji kapelu, i když amatérskou, a přivedl kamaráda basáka, co mi splnil všechna má přání, ohledně basy. Znovu musím opakovat. Basa tvrdí muziku. Fagot, tři kytary a basa. muzika jak hrom. Jak Petr Černý, tak Kryštof Janek zpívají procítěně a k tomu ději zcela věrohodně. A na tom super-profesionálovi Tomášovi je vidět, že ho ta muzika i s amatéry skutečně baví.
Jak si tak píši o samých hezkých věcech, dozvídám se o smutných záležitostech, kdy se matka jednoho klienta propila až do stavu, že odešla z domova a teď ji hledají. Jo, děti se dají do pořádku a matky se propijí do debaklu. Je smutné se někdy setkat s takovými událostmi. Jenže se dějí. Chlast, tedy alkohol je stejně silná droga jako ty ostatní. Sice povolená, společenská droga, leč stejně, nebo ještě více nebezpečná než většina drog. O marihuaně nemluvě.
A než jsem dopsal odstavec, klient volal, že matku už našli. Živou a v nijak krásném stavu. Jo, někdy mají události rychlý spád. Byl jsem si také mezitím nakoupit, kde se na mne osočil gentleman, že jsem ho předběhl. Nevím, šel jsem ke kase, nikdo přede mnou, zastavím, když do mne někdo zezadu strčí. Ptám se.
Co se děje?
Si mě ty hajzle předběhl.
Pravím mu.
Zřejmě jsem tu byl dřív.
Gentleman s rudým nosem, tak o deset, patnáct let mladší, lehce rumem páchnoucí, se nafoukl a pokračoval.
Asi tě kopnu do prdele, mazej za mě.
Nemám rád tento nevlídný způsob jednání. Postavil jsem košík. A „vlídně” jsem mu vysvětlil.
Zřejmě ti budu muset urazit palici.
Není nad vlídné jednání a jasně a zřetelně vyslovenou informaci. Gentleman couvl, aby se dostal z dosahu a hodlal pokračovat ve verbálních pohrůžkách. Ale můj požadavek a informace,
Zabrzdi, nejsem na nic zvědavý!
Dosáhl účinku ve nějž jsem doufal. Zmlkl, držel se v odstupu, tak, že jsem puch z rumu téměř nevnímal.
Inu, co se v mládí člověk naučí, ve stáří jako když najde. Tihle opilci, co si díky své opici myslí, že moře je po kolena a patří jim uznání a sláva za množství zkonzumovaného alkoholu, na jinou řeč než jakou jsem pronesl, nedají. Tedy je fakt, že pak už muž musí do toho jít, jinak je zvážen a shledán lehkým. Ale já, když něco takového vyslovím, když se rozhodnu, pak už do toho jdu s vědomím všech následků. Obvykle je tohle odhodlání na mě prý vidět. Obvykle většina agresorů couvne. Narazí na hranici, která je vymezena právě tím odhodláním agresi vystavené strany, nedat (dámy prominou) srát na hlavu.
Začal jsem hezky, méně hezky jsem pokračoval, ale tak už to v lidském životě na tomhle světě chodí. Nepotkávají nás jen hodní lidé a nezažíváme jen milé a příjemné události. Občas se setkáme s blbci a občas vykvete malér. Ale myslím si, že až si my v Evropě tohle uvědomíme, nebudeme kňučet, že nám někdo bere prostor a kulturu a zařídíme se podle svých představ. Většinou se dějí ošklivé věci těm, co je dopustí. Jo jo.