V tramvaji, autobusu, letadle se dívám velmi opatrně kolem sebe. Většinou se tvářím, že nic a nikoho nevidím.
V tramvaji, autobusu, letadle se dívám velmi opatrně kolem sebe. Většinou se tvářím, že nic a nikoho nevidím. Další důvod, který mám k tomuto chování je, že jen málokterý člověk má rád pokud po něm někdo civí, a ještě menší je počet těch, kteří mají touhu se v prostředku hromadné dopravy seznamovat, případně nějak náramně představovat. Bud si čtu, nebo sleduji, pokud možno nenápadně cvrkot kolem sebe.
Ale z jakého důvodu o tom mluvím?. Inu proto, že jsem četl v Lidovkách zajímavý dopis jedné čtenářky z Prahy. Lidovky nejsou bůhvíjaké noviny, ale čtu je dlouho, jsem na ně zvyklý a i když mají v poslední době tendenci sklouzávat k bulváru, přeci jen jsem je měl za seriozní list. Jenže v poslední době, i přesto, že opouštím čím dál víc svět politiky a například volba presidenta je mi zcela šumák, protože je mi jedno jestli věnce klade ekonom Klaus nebo ekonom Švejnar. Mě ona dáma z Prahy svým dopisem nadzvedla. Cituji:
Pan Jan Švejnar v jiném světle…
Koncem října roku 2005 jsme se s manželem a početnou skupinou vraceli z dovolené na Kypru. Do autobusu přistoupil pan Jan Švejnar. Poznala jsem ho, protože jsem jeho foto viděla u odborných článků v novinách.Jak v autobuse, tak i na letišti si nikoho nevšímal a tvářil se velmi povýšeně. Takového prezidenta nechceme. Dagmar Štěrbáčková, Praha.
Přečetl jsem si výše uvedený úryvek z dopisu a promnul si oči. Přečetl jsem si ho ještě jednou. Rozhlédl jsem se kolem, podíval se do okna jako zrcadla zda nemám povýšený výraz a dumal, jestli nemám zavolat Janě, aby mi sjednala schůzku s panem Švejnarem, že mu nabídnu kurs zvládání zátěžových situací. Protože kdyby se náhodou stalo, že se bude presidentem, tak se zřejmě stane i presidentem paní Štěrbáčkové a to nebude asi nic jednoduchého a kurs by se mu mohl hodit.
To bude fakt zátěž. Pan Švejnar zřejmě nepochopil, že měl zahlaholit na celý autobus: „Hello my dear. I am Jan Švejnar, economist from USA.” Osobně se ještě představit paní Štěrbáčkové a její skvadře v autobuse. Už vidím, jak ho všichni plácají po zádech mezitím co pan Švejnar rozhazuje dolary po autobuse. Pak by možná byl vhodným kandidátem pro tyhle lidi. Pro mne tedy v žádném případě.
Dočetl jsem onen dopis ještě jednou. Znovu se rozhlédl. Doufal jsem zda nejsem náhodou místo tramvaje v ustájení hovězího dobytka. Nebyl jsem.. Uvědomil jsem si pouze, že i Lidovky dávají prostor i lidem z takhle hovězím rozhledem. Demokracie je opravdu hezká věc, ale projev manipulace a osočování rozhodně není tím nejzdravějším projevem svobody slova. Neznám pana Švejnara a ani nevím jestli stojím o to aby byl mým presidentem, zrovna tak nevím zda je moje přání aby dosavadní president zůstal v úřadu.
Ale vyvozovat schopnost kandidáta z cestování autobusem, že nikoho neobtěžuje, hledí si svého, nota bene v době kdy zřejmě ani nepředpokládal, že bude kandidovat, se mi jeví skutečně minimálně omezené. Chci doufat, že Lidovky chtěly stejně jako já onen výňatek ocitovat jen jako výstrahu před občany tohoto druhu. I tací mají volební právo. Skoro se mi chce říci. „Bohužel.”
Lidé tohoto druhu zcela klidně posoudí člověka podle toho, že se chová nenápadně, nemá zájem nějak upozorňovat a vyloží jeho chování za aroganci a nafoukanost. Mnohokrát v životě se mi stalo, že jsem si přemýšlel o svých věcech někde ve společnosti, nijak jsem necítil potřebu se zvlášť zapojovat, nebo mi nebylo dobře. Lidé, kteří se ani nezeptali jestli mě náhodou něco netrápí, okamžitě věděli, že jsem nafoukaný arogant, který se zajímá jen o sebe. Velmi se mě dříve dotýkaly tyhle odsudky, protože mnohdy jsem byl jen unavený a neměl jsem ani sílu ani potřebu nějaké zvláštní komunikace.
Navíc co mi ještě vadí na dopisech tohoto druhu, je ta zvláštní drzost mluvit v plurálu majestatis. „My nechceme, my si nepřejeme.” Paní Štěrbáčková bud je jen manipulativní dáma, která se zaštiťuje veřejným mínění a tedy o mnou, což mě tedy sakra vadí, protože mě osobně pan Švejnar nic zlého neudělal a ještě jsem se opravdu jen nerozhodl jestli jej za presidenta republiky chci a nebo ne. A nebo je paní Štěrbáčková příslušnicí královské rodiny a tedy hovoří právem tím dříve zmíněným plurálem majestatis. Členové královských rodin jsou, ale vychovávání ve vědomí, že jsou sice výluční jedinci, jenže zároveň většinou i v tom, že jsou jimi z Boží milosti. Jako takoví se cítí odpovědní Bohu a národu, případně státu.
Jsou vychováni ve vědomí naprosté odpovědnosti jak k rodině, tak i ke státu. Samozřejmě existují výjimky, ale většinou to tak je. Pokrytectví, k němuž jsou údajně vedeni má jednu výhodu. Nutí je na veřejnosti chovat se skutečně královsky. Naši srdceryvci pláčí nad „božskou Dianou,” která té královské odpovědnosti měla asi nejméně z celé britské královské rodiny. A vůbec si nevšimnou, že přes všechny maléry britské královské rodiny se vždy její členové chovali v dobách ohrožení státu jako vzor občanům.
Princové slouží povinně v armádě a služba v armádě, lépe řečeno v námořnictvu byla samozřejmostí i pro prince manžela Philipa. Za války. Z mého hlediska tito lidé v Británii mají právo používat plurál majestatis a hovořit „My.” Ale myslím, že to mimo opravdu oficiální program nedělají. A tady si lidé, kteří možná nemají ani z desetiny vzdělání a noblesy pana Švejnara, dovolí hovořit o aroganci a povýšenosti a to i za mne. Musím se takových lidí zeptat. Jakým právem a čím jménem? Mým tedy v žádném případě. Až budu mít potřebu říci panu Švejnarovi, že tedy jeho za presidenta ani náhodou, vyjádřím se k tomu osobně.
Jsem občan a jako takový mám právo na svůj názor a mínění. Nepotřebuji mluvčí jak ze strany politiků, tak řadových občanů. Až se budu chtít někoho zeptat na jeho názor a postoj, udělám to. Až budu mít potřebu vyjevit přání koho bych si za presidenta přál, sdělím své přání příslušnému poslanci za svůj obvod. Případně ve svém blogu, nebo se ho pokusím propasovat do nějakého hromadného sdělovacího prostředku. Poslanci sdělím své přání bez ohledu na jeho politickou příslušnost. Ale rozhodně nenechám za sebe mluvit lidi typu paní Štěrbáčkové, jiné jí podobné a nebo šéfredaktora Lidových novin, případně jiných novin.
A jestli v autobuse na letišti mlčím, čtu si nebo koukám po holkách a nejdu se představit cizím lidem, do kterých mi je jen to, že s nimi momentálně cestuji odněkud nějak, je každému do toho zcela a zhola nic. Pan Švejnar má stejné právo jako já si myslet na svoje, koukat po holkách, nebýt naladěn, pokud tím nikoho vyloženě neohrožuje. Což asi nebyl ten případ, že by tak v tom autobuse činil. A jestli „Dámy,” typu paní Štěrbáčkové to nemohou unést, nechť s tím něco udělají. Cokoliv. Ani já, ani pan Švejnar nejsme za jejich pocity a štěstí totiž odpovědní. Howg.