Tak, jak se zdá vládní krize ještě bude nějaký čas pokračovat, tedy bude ještě možnost se k něčemu poutavému, komickému vyjádřit, leč domnívám se, že na světě jsou důležitější věci.
Tak, jak se zdá vládní krize ještě bude nějaký čas pokračovat, tedy bude ještě možnost se k něčemu poutavému, komickému vyjádřit, leč domnívám se, že na světě jsou důležitější věci.
Například studium rabínské literatury. Zakoupil jsem dvě další zajímavé knihy od jednoho autora. Maharai; rabi Lőw. „Cesta života–Derec Chajim.” K tomu ještě od toho samého autora: „Stezka Tory.” Pak jsem ještě našel na internetu a stáhl v .doc: „Význam pojmů v rabínské literatuře.” Což se dalo krásně exportovat do PDF a zase další věc do čtečky. Židovské myšlení mě baví a obdivuji ho.
Myslím, že mnohým politikům by vůbec neškodilo studium jak Machiavelliho, tak i trochu toho rabínského myšlení, zkoumání, než něco řeknou a udělají. Jenže to je asi příliš velký požadavek. Židé mají analytické myšlení v krvi. Ty tisíce let, co se tahle tradice u nich pěstuje, jim dala obrovský náskok proti ostatním.
Ale nejen politikům, ale i běžným lidem. Většinou se jako lidé rozhodujeme instinktivně a proto správně, ale čas od času je dobré se zamyslet a probrat všechny možné způsoby řešení. Hledat postup, nikoliv jak to nejde. Vymýšlet jak a proč to nejde většinu lidé vede jen do katastrofických scénářů.
Mám v poslední době klienty se vztahovými potížemi. Takové smutné příběhy, které by se daly shrnout do věty: „Jsi docela dobrý/brá kluk/holka, ale já vlastně ani nevím, co chci.” Dávají naději, aby, když tu naději vyvolají, stáhli se. Za čas zopakují stejný proces. Vyvolají zájem, dají naději a opět se stáhnou. Vždy mají důvod, proč nenechat dojít věc do konce a proč nenechat odejít toho sváděného. Dělají vše aby se udrželi v blízkosti toho, s kým si zahrávají.
Velmi často z toho důvodu, že je využívají nejrůznějším způsobem, dodávají si jimi sebevědomí, případně je mají pro případ nouze. Dokonce mají mnohdy pocit, že nedělají nic zlého,, protože přeci nic neslibují a pokud se do nich někdo zamiluje, tak oni o tu lásku neusilovali. Ale velmi pozorně sledují, zda hladina citu těch milujících náhodou neklesá.
Chápu je. Rádi se koupou v citu jim projeveném, nemají žádné závazky vůči tomu druhému, často hovoří o jakési dávné nešťastné lásce, která jim brání se plně tomu vztahu odevzdat. Párkrát jsem si v životě tohle vyzkoušel, abych vždy zjistil, že pokud to někam dojde, tak vlastně na polovinu cesty. Polibek, pohlazení a jinak nic. Většinou jsem vydržel maximálně dvě opakování. Vždy jsem sdělil své city. Protože sdělit své city většinou pomáhá vztah dostat do stavu, kde ho chceme mít, pak udržet, vybudovat.
Takhle většina běžných vztahů začíná, má pokračování a mnohdy lidé dojdou k tomu, že chtějí spolu žít. S lidmi o kterých jsem mluvil, nic takového nejde. Přijmou vaše city, ale ničeho než přijetí se nedočkáte. Jsou na vás hodní, chápou vás, ale jinak nic. Že jste zamilovaní? To je od vás hezké, ale budete si s tím muset poradit. Oni přeci za nic nenesou odpovědnost. Nic neslíbili. A dokonce mají pravdu a nelžou. Jen pořád nechtějí připustit, že si zahrávají s člověkem, který pokud je zamilovaný, je slabší. Asi takhle to probíhá.
Je to jistý projev nezralosti. Zralý člověk druhého člověka neudržuje v naději, kterou nehodlá poskytnout. Vzdálí se, protože ví, že nelze se někdy nezamilovat, že pro toho, kdo není milován je neopětovaná zamilovanost velmi těžké období. Pokud se do mne zamilovala libovolná žena a nehodlal jsem s ní mít nějaký poměr, který by se dal nazvat partnerský, neprodleně jsem se vzdálil. Nechci nikoho udržovat v naději, kterou neposkytnu. Ani pro dnešek ne.
A vzdaluji se vždy, když zjistím, že vše je jen hra. Slušná, bez urážek, výsměchu, ale hra, která je v konečném důsledku urážlivější, než samotné hrubé urážky. Ano, jsou vztahy, kdy je všem jasné, že dnes se spolu pomilujeme, zítra se rozejdeme a nikdy se asi neuvidíme. Může se nad tím někdo ošklíbat, ale těm lidem to v tu chvíli vyhovuje, domluvili se na tom a konečně je to jejich věc.
Takže vrátím-li se ke svým klientům a chtějí-li radu, vždy jim řeknu: „Jestliže je to tak jak říkáte a chcete radu, udělejte jedno. Smažte jejich telefonní číslo, email, smažte je z facebooku, smažte je ze Skypu, nechte je sobě samým a dokud opravdu nebudou chtít nějaký kontakt, protože je mi jasné, že vy budete na ten kontakt čekat, tak nedělejte nic. Nedělejte si starosti, oni si váš kontakt ponechají. Pokud vše smažete, nebudete mít možnost, když jste v pokušení se ozvat, udělat nějakou hloupost, která jim dá zase tu moc nad vámi.
Kontakt si ponechají protože budou doufat, že jednou se zase věci vrátí do starých kolejí. A když ne, pak jste v bezpečí protože vás opustili a šli lovit jinam. Zhola nic nemusíte dělat. Jen čekat a bavit se tím, co děláte. Neříkejte jim, že je milujete, a neříkejte jim, že je nemilujete, nedávejte jim informace o tom, s kým kde jste a jak se vám dobře vede. Nebojte se nic, oni o vás vědí.”
Sám osobně tuhle metodu jsem párkrát použil. Buď dáma se vzdálila na vždy, a jak říká přísloví: Sejde z očí, sejde i z mysli. Nebo se přiblížila a buď přestala hrát a nebo chtěla hrát, jenže už jsem byl připravený. Přiblížila se ona, dala najevo, že mám pro ni cenu a mohli jsme se bavit už jinak. Většinou to dopadlo tak, že mě jedna taková nechala se trápit, aby, když už se přiblížila, zjistila, že už je vše jinak a ona je druhá.
Člověk nesmí jen uvěřit, že milovat je možné jen tu jednu jedinou. jednoho jediného. Časem se dá láska přenést i jinam. Ono se těch strategií nedá zas až tolik vymyslet. Nakonec se ukázalo, že všechny, co mne takhle opustily, mi jen prospěly, protože jsem se sice nějaký čas trápil a bych najednou zjistil, že je tu jiná, stejně voňavá a víc ochotná. Jo jo. A jak zpívá Luboš pospíšil v Kocovině:
…muž si bere, žena dává, tak je láska stěhovavá, někde loupí, jinde vrací, láska je přesýpací…