Musím říci, že jaro mi evidentně dělá dobře. Diskutuji tu, diskutuji onde, už vím kdy budu natáčet v televizi, o Velikonocích jsem byl navštívit Ajku v Rokytnici a sestru v Benešově nad Ploučnicí.
Musím říci, že jaro mi evidentně dělá dobře. Diskutuji tu, diskutuji onde, už vím kdy budu natáčet v televizi, o Velikonocích jsem byl navštívit Ajku v Rokytnici a sestru v Benešově nad Ploučnicí. U sestry to bylo o něco smutnější než u Ajky. Má zdravotní potíže a začala mluvit o tom, že kdyby náhodou umřela dřív, tak bych si měl vzít rodinné fotografie, křestní a úmrtní listy rodičů. No vzal jsem si je, ale doufám, že nenastane soutěž o to, kdo z nás umře dřív. Ona je mladší, tak by mohla počkat. Strašně nerad chodím na pohřby příbuzným. Vždycky jdu, považuji tohle za důležité, rozloučit se a setkat se s těmi, kteří zbyli.
Venku je hezky, takže se odpoledne projdu na skupinu. Dalejské údolí je příjemné a procházka mi prospěje. Jako mi prospěl ten týden volna. Přečetl jsem několik zajímavých knih, diskutoval na Abíčku, kam teď uveřejňuji starší blogy odsud a je pod nimi náramná diskuse, která mě baví, protože lidé diskutují jak o předmětu, tak o mé osobě, o osobě Rity a Marcely, hledají nějaké mazané spiknutí a vůbec netuší tu jednoduchou pravdu, že se nějak známe blíže a jestli dámy mají v některých bodech potřebu se mnou souhlasit je to vážně jen jejich rozhodnutí.
Fakt je, že Abíčko zaručuje minimálně počet tisícího přečtení. Ale zase na druhou stranu, sem chodí lidé, kteří ve své většině pokud mají potřebu diskutovat, diskutují k věci, většinou nejdou do extrému, nehodlají někoho zdeptat. Legrace je dobrá, ale někdy se tu bavíme o vážných věcech, kdy mnozí by legraci vnímali ne jako legraci, ale zlehčováni. V tom je právě problém rozeznat, kdy si dělám legraci, kdy zlehčuji aby se mě událost, události nedotkly, třeba i k mému prospěchu a kdy shazuji, jen abych se například ujistil, že takový nejsem.
Ono je skutečně bolestivé zjištění, že nejsem o moc lepší než ti druzí, i když slovně se dušuji, že jsem si samozřejmě vědom toho, že nejsem dokonalý. Nebýt dokonalý je jednou věcí, ale zjistit, že jsem špatně unášející kritiku, špatně unášející autority, jako jeden můj známý advokát, který si to slíznul za chybějící technickou prohlídku. A pokoušel se nalezením chyb policajtů odvrátit pozornost od svého přestupku, protože jel autem, které nemělo potvrzení o technické prohlídce a ještě na předním skle měl nalepenou starou dálniční známku. Diskutoval, diskutoval aby nakonec v diskusi přišel na to, že se cítí ponížený tím, že ho policajti osolili. Zrovna jeho. Dokonce to byla mladá policajtka. Jo tomu se opravdu říká bolest. Tohle myslím bez ironie.
Také mě občas namíchne, když mi někdo dokáže, že se mýlím, že nejsem tak skvělý a vynikající. Pocity mám různé, příjemných jako je radost a spokojenost v takovém případě tam zcela chybí. Ona radost chyběla, když jsme s e byl v pondělí podívat na svém oblíbeném místě v Březinách u splavu, kam jsem se chodil od šesti let koupat. Co jsem viděl mi málem vyvolalo slzy v očích. No naštěstí jsem se tam nezdržel dlouho. Takže stále ještě to místo vidím tak jak bylo v mé paměti. Vyprávěla mi sestra, že se byla podívat na zahradě domu, kde jsme jako děti vyrostli. Varovala mě abych tam nechodil. Stromy vykácené i ta slavná kanadská borovice, která byla víc jak dvacet metrů vysoká, sto let stará už tam není. Inu vše se mění, nic nezůstává věčně a není nutné vidět všechno, když si chci nechat trochu hezké vzpomínky.
Stěžují si někteří diskutující na Abíčku, že čtením mých blogů mají v hlavě maglajz. Prý je to páté přes deváté. Jasně, je. Život je také páté přes deváté. Nejde lineárně, nevyvíjí se logicky. Žít se logicky nedá. Mnozí si to přejí, mnozí se pokoušejí žít logicky, udělat logická opatření, která se nakonec ukáží jako nesmyslná, protože nikdo díky nelogičnosti života nejsme schopni odhadnout co se bude dít dál. Můžeme předpokládat, ale přesně předpovědět těžko.
Mirek Topolánek byl zcela nedávno jasnou jedničkou na kandidátce, dnes je ještě předsedou ODS, ale v momentě jak přestane být, dá se docela klidně předpokládat, že bude mít existenční starosti. Tedy pokud se nevrhne na nějaké výnosné poradenství. Bude-li mít kdo zájem jeho služby kupovat. Logická úvaha by zněla, že on bude mít zajištěný život ddíky svému postavení, jak se ukazuje, tak zatím ho zajištěný nemá. Už není „number one” stal se tím o čem jsem psal v jiných blozích. „Člověkem závislým na přízni jiných.” Zřejmě to bude pro něj dost bolestivé zjištění. Taková je „logika života.”
Mám v poslední době jakýsi mezičas. Scénáře k závislosti jsou dopsány, přijaty a schváleny, Ivana dělá korekturu další knížky, natáčet čtyři poslední díly se budou v červu. Knížku bych chtěl vydat do konce srpna. Pak se pokusit prorazit s dalším pořadem, jehož pilotní díl budu točit v srpnu, Také ho mám připravený, takže si dělám co mám, to jest terapii, dokonce se mi začíná stále víc a víc lidí hlásit mimo blázinec. Takže i tohle je příjemné, že už nebudu v tomhle směru odkázaný na léčebnu. Protože cítím, že bych skutečně chtěl odejít. Dělat zas nějaký čas, ten co mám ještě vyměřený něco jiného, než jen terapii závislých. Tu také, ale trochu si pohrát s jinými možnostmi, užít změny.
Mě změna většinou neděsí. Asi proto, že pokud je pozvolná, jak život se pozvolna mění, tak je příjemná. Jen když zažiji takovou tu nečekanou změnu, jako jsou vykácené stromy na zahradě, nebo zničené okolí jinak velmi příjemného místa, kam se stovky lidí chodili léta bavit, tak tyhle změny ve mě vyvolávají smutek a zlost. Sice ani na jeden z těch pocitů se většinou neumírá, ale lítost, že jsem přišel o něco, co mi sice osobně nepatřilo, přetrvává hodnou chvíli. Zmenšila se možnost kam se vrátit.
Ale i to tak v životě bývá. Jednoduše se jde dál. Ještě bych rád něco objevil, něco zkusil. Podívám se jak s e Británie změnila za těch jedenáct let, co jsem tam byl naposledy. Podívám se i tam kde jsem před léty nebyl. Půjdu podle jiných kanálů a jinými cestami než naposled. Před jedenácti lety mě na autobus doprovázela nejstarší dcera a bylo vidět jak je jí líto, že ona nejde se mnou. Letos tam poletím, letenka tam i zpět mě stála o třista korun méně než tehdy autobus. Asi se bud muset těch levičáku zeptat jak je to možné. Laciněji než před léty? Podle jejich teorií by měl být úpadek.
Nakonec, dcera tam žije, vystudovala tam, je daleko větší znalkyně Británie než já. Tehdy to bylo obráceně. Ale jsem rád, že je to nakonec takhle. Že tam může žít, že se může vrátit, že se neodrodila a přitom nezůstala omezená jen na tu českou kotlinu. Má ten život logiku? Nemá. Tak proč by ji sakra měly mít moje blogy?