Někomu jsem posloužil, někomu to prospělo

Občas se bavím, občas divím, když mě někdo začne nabádat, abych se choval takhle, viděl svět takhle, myslel si tohle. Mluvil jak se má.

Občas se bavím, občas divím, když mě někdo začne nabádat, abych se choval takhle, viděl svět takhle, myslel si tohle. Mluvil jak se má. Většinou jsou to takovými poradci a doporučovateli lidé, co mají obrovské sebevědomí, kterému se občas říká pýcha.

Na světě je mnoho těch, kteří k mému neskonalému údivu, investují hodiny času a tuny energie, aby vylepšili váš život, postarali se o vaše blaho a dokonce za svou dřinu ani nic nechtějí. Oni nic zlého netuše pracují vlastně pro sebe. Touží po malých ziscích, kterými se uspokojují.

Takový „poradce,” má skvělý pocit převahy nad vámi, když vám dobře poradí, vy poslechnete, někteří se dokonce bojí neposlechnout, i když vlastně o žádnou radu nestáli, a celé poradenství považují za otravování. Poradce si dokáže svou cenu, svou převahu nad zbytkem světa, jen si jen tak mimochodem nevšimne, že jeho život je obvykle v troskách.

Ale, život sice v troskách, jenže ten pocit, který prožívá, když vidí ty druhé díky jeho nátlaku na jejich změnu, ten je k nezaplacení. Udělal ty druhé „šťastné”. Nic za svojí pomoc nechtěl, myslel to s tím druhým dobře. Lidé vždy mají důvod pro své chování. Nikdy nedělají něco jen tak. Ti poradci a pečovatelé o cizí blaho, jsou spokojeni, jak říká Eric Berne s malými zisky a rádi se pro jejich získání vzdají těch velkých, které by mohly udělat šťastnými je samé.

Někdy, když je tak poslouchám, uvědomuji si, že se vlastně svého štěstí někdy docela bojí. Možná se víc než svého štěstí, bojí práce, kterou je nutné na dosažení toho štěstí udělat a vystavit se tak kritice a hodnocení, těch druhých, tedy toho samého jednání a chování, které sami vůči těm, co jim radí praktikují. Najednou by bylo vidět, co sami svedou. Ne vždy by to bylo něco, co by si sami přáli vystavit. Radami ovšem nic neriskují.

Pokud se s někým seznámím, vždy mne zajímá, co ten člověk dělá. Jak se představí, jak mluví o své práci. Všiml jsem si, že mnoho lidí, ač se živí poctivým způsobem, mnohdy se za to, co dělají stydí. Snaží se moje, případně mínění druhých vylepšit tím, že mají na vizitce, napsáno něco v angličtině, co mne víceméně zmate. Musím se zeptat, co znamená onen název, abych se dozvěděl, že je zásobovač, skladník, nebo cesták v nějakém zboží, které nabízí po světě.

„Svět chce být klamán,” pravil prý klasik, zrovna si nevzpomínám, který. Možná chce, možná nechce. Já mám rád jasno. Je-li někdo kominík, pak je kominík, mám-li služku, je prostě služka. Slouží mi ve věcech, které se mi nechce dělat. Nevidím v tom nic ponižujícího, protože rozhodla se dobrovolně a za peníze, prát, uklízet, žehlit a další činnosti, které si spolu domluvíme. Celé odvětví, které zaměstnává spoustu lidí, se nazývá „Služby.”

Lidé v nich jsou ti sloužící, jiným lidem. Berou za to peníze, dělají to dobrovolně a mnozí rádi. Připadá-li někomu ponižující, že je kuchař, pak se musí víc snažit, aby byl pan doktor. Třeba doktor medicíny, nebo doktor práv. Byl jsem ve svém životě, krmičem krav, dlaždičem, klempířem, lodníkem a pak loďmistrem, později jsem e stal terapeutem. V každé té činnosti jsem se musel učit.

Pochopitelně na krmení krav toho je méně k učení, než třeba vykonávání povolání terapeuta. Ale i v povolání krmiče se chyby moc neodpouští a lze nadělat velké škody. Na dobytku. Živý tvor, stejně jako lidé. Má matka na své působení jako služka ráda vzpomínala. Sloužila v několika rodinách, v každé se mluvilo jiným jazykem a díky tomu se těmi jazyky později domluvila. Kolik lidí dnes, bez vysokoškolského vzdělání mluví alespoň jedním jiným jazykem, pokud nebyli někde ve světě?

Tak nějak mi vyplývá, že není ani tak důležitý titul na vizitce, jako je důležitá ochota se něco nového v tom povolání, které vykonávám, naučit, umět použít. Mě osobně se tenhle přístup celoživotně vyplatil. Krmil jsem krávy, telil jsem krávy, byl jsem při ořezávání paznehtů těch krav, pokud nechodily na pastvu,musely se jim ty paznehty ořezat, aby je hnáty nebolely. Dláždil jsem ulice, lezl po střechách, samé potřebné věci, které sloužily lidem kolem mne.

Na lodi jsem dělal fůru věcí, které bych jinde nedělal. Nutily mne ty situace umět si poradit, málo fňukat, víc přemýšlet a hledat řešení jak ven z momentálního problému. V povolání terapeuta se mi předchozí vzdělání v různých oblastech života hodilo. Mohu s většinou lidí mluvit o tom, co opravdu dělají. Vím, jaký je život v pracovních kolektivech, co tam na ně asi čeká. Dodnes mám zakódováno, že instalatér je stejně důstojné povolání, jako psycholog, nebo právník. Ti i ti slouží lidem.

Nemám se za co stydět. Na chléb svůj vezdejší, podobně jako ta služka, co mi žehlí košile a luxuje koberec, jsem si vydělával poctivě. Znám ze své praxe spoustu těch, o kterých se to říci nedá. Na rozdíl od té služky. Lidé „korektně uvažující” se domnívají, že jiným názvem dají té službě nějaký důstojnější status. Bloudi. Z mého hlediska se jejich důstojnost zakládá na tom, jak tu práci vykonají, jestli je druhým, kteří si ji od nich koupili, k užitku. Cena je vždy výsledkem vyjednávání. Nikoliv spravedlnosti.

Moji klienti vždy, při nácviku asertivity mi říkají, když předvádím nějakou techniku: „No jo, když vy to umíte.” Říkám jim. „Život mě naučil, ten samotný kurs asertivity jen vylepšil z a zefektivnil dovednost, kterou jsem se musel naučit, když jsem se chtěl uživit a obstát mezi lidmi. Je to jen práce. Nic víc.” Ano, živí mě služba lidem, kteří v tom životě tápou.

Poslouchám je, občas upozorním na tohle a na tamto, oni začnou v tu chvíli myslet jinak, než dosud mysleli a sem tam, dokáží onen změněný způsob myšlení využít ve svůj prospěch. Někdy to trvá déle, vyžaduje ta činnost mnohem větší trpělivost, ale nakonec si vždy něco odnesou. Onehdy jsem jel domu s jedním kolegou autobusem. Přišel za mnou mladý muž, poklepal mi na rameno a řekl. „Děkuji vám pane Jílku, za to, co jste mi před třemi roky řekl. Nebylo to příjemné zjistit, že uvažuji jako puberťák, ale velmi užitečné. Tak ještě jednou děkuji.”

Nepamatoval jsem si ho. Pacientů je hodně a splývají mi. Podobné osudy, podobný způsob myšlení, podobné maléry. Ale udělalo mi radost, že někdo mi řekl, že co jsem udělal, mělo smysl. Myslím, že to je asi to nejdůležitější. Dělat, co má smysl. Peníze jsou za práci také dobré, ale pokud nemá práce smysl, tak tolik samotné peníze netěší. Někomu jsem posloužil, někomu to prospělo. Jo jo.

2 komentáře

  • Anonymní napsal:

    To by opravdu měli slyšet
    To by opravdu měli slyšet všichni. To je víc, než jen vyjednávání se životem. Ž.

  • Anonymní napsal:

    Vysokoškoláků je dnes
    Vysokoškoláků je dnes spousta, když projdete Prahou spousta obchodů hledá prodavačky,cukrářky apod. Mají teď i víc peněz. Vyplatí se ještě dělat někde na úřadě nebo v soc. službách, kde si na takové peníze vysokoškoláci nešáhnou? A ty lepší místa jsou jen ze známosti. Ale je pravdou, že práce musí mít i smysl, např. na ministerstvech se nedělá často nic a je tam neuvěřitelný bordel a když už se tam něco dělá a ozvete se, že něco nesedí, tak vám řeknou, co se staráte.Taková práce asi smysl nemá, pak lepší s vš dělat dorty,na těch si aspoň někdo pochutná.