Někomu bude dáno, někomu odňato

Občas mám pocit, že někteří lidé udělají všechno proto, aby byli

Občas mám pocit, že někteří lidé udělají všechno proto, aby byli
nešťastní. Přitom by rádi byli šťastní. V poslední době jsem se s
takovými setkal. Pár, on alkoholik, který už dost dlouho abstinuje. Ona,
v invalidním důchodu, přežila klinickou smrt po infarktu. Hledali se až
se našli.

Oba choleričtí, oba s potížemi, které jsou pro vztah dost rizikové. Ale
snad nakonec dojdou klidu a rozumu a pochopí, že vztah má svoje pravidla a
zákonitosti a vyhazování, ukončování vztahu v opilosti, nepatří do
nejvýhodnějšího chování. Hlavně ona měla potíže pochopit, že sice na ní
nikdo nechce trvalou abstinenci, ale že docházka domu ve stavu, kdy sotva
stojí na nohou, není zrovna největší projev lásky k muži, kterého podle
svých slov miluje nade vše.

A tak ho miluje, že žárlí a když žárlí, tak mu nemůže odpustit že
některé jeho bejvalky, za ním lezou na sociální sít. Když lezou, aniž by je
zval, tak musí ona kontrolovat. Kontroluje, kontroluje až vykontroluje a pak
„musí udělat konec,” protože nechce být ta blbá, podváděná,
tedy ne ta co prohraje. Takovému chování říkám: Hra na vítězství.
Heslo zní. Nikdy neprohrát. Ano, nikdy ti lidé neprohrají, vždy
zvítězí a potom sedí u těch trosek a tiše, někdy i dost nahlas pláčou a
pláčou.

Slzy lidské duši ulevují, to je sice fakt, ale v takovém případu, od
všech emocí, jako je vztek, napětí, ponížení, ke kterým nemuselo dojít.
Stejně si myslím a také jsem to oné dámě řekl, že její chování má nějakou
spojitost s jejím srdcem. Zřejmě její srdce nemůže unést všechny ty rány,
které si sama sobě svých chováním způsobuje.

Tohle se už ví dávno a dávno. Lidskou duši formuje tělo a tělo formuje
lidská duše. Už staří Řekové pravili. „V zdravém těle zdravý
duch.” Takže minimálně víc jak dva a půl tisíce let se tohle v Evropě
ví. Ví a uvádí do praxe. Občas někdo objeví Ameriku, pochopitelně má za to,
že přišel na zázrak, ale je to jen tím, že nečte, protože přece se nebude
zdržovat dlouhými texty. Aby nakonec zjistil, že četba dlouhých textů
organizuje mozek, jako žádná jiná činnost. A dobře organizovaný mozek dobře
funguje.

Jinak týden byl náročný, musím řešit úpravu textu nové hry, pak co se
zbylými muzikanty, když dva už nebudou pokračovat, jak zorganizovat tedy
bigbít. Ale čas ukáže a nějak všechno dopadne. Pochopitelně mám na mysli
činorodou práci a v té práci se očekává konečný výsledek. Toho hledání.
Třeba se zase najde dobrý kytarista a dobrý basák. Co budou chtít s námi
hrát jen pro radost. Sláva a prachy ty jsou zatím jinde. Jak poznamenal
Kryštof, když jsem mu sdělil výsledek výběru do klobouku. „Ještě že se
tím neživíme.”

Neživíme, ale mecenáš prohlásil, že i nadále bude přispívat na mé
kulturní výboje, takže v tomhle směru je aspoň na něco. Třeba na pronájem
zkušebních prostor, případně, na pronájem divadla, kde budeme hrát novou
hru, plus dát něco mistru světla a scénografce a zaplatit kafe při
zkouškách, účinkujícím. Aby měli kvůli tomu kafi přijít a hledali smysl té
činnosti, do které investují čas a energii. Někteří i peníze za provoz auta,
co s ním na zkoušku přijedou.

Nakonec, neživím se divadlem, občas mi nadělá starosti, ale sečtu-li
mínusy a plusy, pak zatím plusy vedou. Chápu, že jsou lidé, kteří tohle mají
opačně, přišli, zkusili, spočítali a odešli. Výsledek je nepotěšil. Zřejmě
nepatřím mezi nejznámější a nejčtenější autory, zřejmě má sláva, hvězd se
dotýkati nebude, zřejmě mi zůstane jen ta radost ze setkání s těmi lidmi,
které jsem poznal z jiných stran. Objevil jejich a oni také objevili svou
zakopanou hřivnu, kterou vykopali a rozmnožili a naplnili tak Písmo, co
říká: …vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť
každému, kdo má, bude dáno, kdo nemá bude odňato i to, co má…

Dlouho jsem tomu podobenství nerozuměl, ale časem jsem pochopil, že lze
promarnit, co člověk má a ten druhý, může to samé nadání rozmnožit a bude
mu dáno, co mě bylo odňato. A tuhle „nespravedlnost” si jako
lidé způsobujeme sami sobě. Jak jsem mírně popsal výše. Takže se zakopání
hřivny ze strachu abych o ni nepřišel a nic tak neriskoval ukazuje jako
krajně nevýhodné chování, kterým se člověk okrádá a ničí sám.

Na konec pro mne příjemná zpráva. Vyšel se mnou rozhovor v Katolickém
týdeníku a pan redaktor si dal záležet aby přesně reprodukoval, co jsem řekl
a nikoliv, co si pan redaktor myslel, že chci říci. I takové se dějí věci.
Dole ten odkaz je právě na ten rozhovor.
Jo jo.

Nemůžu s
tebou mluvit