Milada mi vzkazuje, že si dala můj web do „oblíbených stránek” a já nic nepíši.
Milada mi vzkazuje, že si dala můj web do „oblíbených stránek” a já nic nepíši. Tak jsem psal ve středu, kdy jsme s Ivanou dopisovali a čistili scénář, včera jsem měl „umělecký den.” Jak říkám natáčecím dnům a tvorba byla vlastně celodenní součástí mého včerejšího života. Umění se nám dařilo, ale jestli bude v televizi tak, jak jsme to natočili, je zatím ještě neznámou. Problém je v té věci, že my natočíme a jsme spokojení, ale přijdou jiní a řeknou, ještě jednou, nebo také řeknou a dost. Prý se to i stává. Ale já věřím, že tohle tým, který točí „Ze závislosti do nezávislosti”, mine.
Práce nám včera docela šla od ruky. Stačili jsme ještě dokonce od minule přetočit scénu, kterou jsme točili posledně na jednu kameru, takže ted dvěmi. V tom byl celý problém. S paní Čárovou jsme si opět zahráli scénu, kdy ona na mě jako pijící intelektuálka vykřikuje, že nemá čas na takové blbosti, jako je terapie. Sice to takhle neříká, ale z toho podtónu je to zřetelné. Inu, když člověk pracuje s profesionály, kteří to umí, je to hračka. I ostatní herci byli dobří a herečky byly zase krásné. Dělá mi štáb radost, že vybírá tak pohledné ženy. Bude to krásný kontrast. „Stárnoucí mladík” a proti němu svěží lilie.
U oběda, na který jsme tradičně jeli do jedné pizzerie a seděli na dvoře, jsem stihli probrat s panem režisérem nejen můj postoj ke klientkám, ale i poesii týkající se moře. Navíc stihli jsme v mezičase natočit přímo tam jeden obraz setkání manželky s hazardním hráčem. Přímo mezi hosty. Divili se. Jako zlatý hřeb dorazila „milenka” onoho hráče, tedy krásné děvče, co ji představovalo a sedlo si přímo proti mě. Při pohledu na ní mi chutnalo. Ona, stejně jako kompars ráno při točení skupinové scény byla udivena tím, že nejsem herec, ale skutečný terapeut a navíc ještě spoluautor scénáře.
Inu je nezvyklé, aby v paradokumentu o terapii vystupoval skutečný terapeut plus herci. Oni měli text nacvičený, kdežto já ve své bohorovnosti terapeuta spoléhajícího na svou pohotovost absolutně nic. Pak jsem musel na nátlak Ivany se občas držet „svých perel,” které jsem při psaní scénáře navrhl a nakonec se mi jiné, v té situaci, při akci samotné zdály lepší. Herečky byly zmatené. Ale pomohl jsem jim se s tím vyrovnat. Ivana se nedá, takže nakonec vše dobře dopadlo a co jsem napsal jsem i skoro tak řekl.
Improvizace, to je moje. Tedy při terapii. Nebo kursech zvládání zátěžových situací. Tam jdu vždy podle pocitu, co ta situace chce a co potřebuje. Samozřejmě základem improvizace je dobře zvládnuté řemeslo. Ale jestli mě něco těší, když se podaří na konkrétní situaci vymyslet konkrétní techniku, která je pro toho klienta vhodná. Takže nijak se nebojím, že by mě někdo ukradl třeba know how. Ti, co umí řemeslo, už dávno svoje know how mají. A ti, co ho neumí a pokusí se napodobit, zkrachují.
Na večerní skupině se rozjela debata kolem práce pro velké instituce. Valná většina těch, kteří debatovali se dříve nebo později trhla z velké instituce a přešla na samostatnou činnost. Uvědomil jsem si, že se většinou jedná o lidi, kteří tímto způsobem dali najevo svou schopnost opustit „jistoty” a vydat se na cestu samostatného odpovědného života, založeného na svobodě rozhodování a víry ve své schopnosti.
Celá terapie je vedena nejen k abstinenci, ale především k tomu obstát ve světě, který je nejistý, nebezpečný, není vždy lehký k životu, ale i přesto má svoje kouzlo. Vzpomínal jsem na ty chvíle, kdy lidé v této skupině, která vlastně je jakousi matkou skupin, jež vedu, do terapie přišli. Nesamostatní, nezodpovědní málo jistí muži, kteří měli malou víru v sebe sama a ještě menší vědomí o svých možnostech a schopnostech.
Ale jak praví Písmo svaté. Bude-li vaše víra jako zrno hořčičné, poručíte hoře, jdi! A hora půjde. Takže jejich malá víra vyrostla ve velký strom, který nese ovoce. Poslouchal jsem, občas něco řekl a říkal jsem si. Jó, když je člověk ochotný riskovat, opustit rozumně ty rádoby jistoty, většinou neprodělá. Pokud prodělá, tak ví, že je to díky svým vlastním chybám, nikoliv jako je dnes, že schopní lidé, kteří léta podávali špičkové výkony, jsou najednou nepotřební. Pouze se dozvědí jako třeba se stalo u Sun Microsystem, že je koupí jiná firma a oni se mohou klidně dozvědět, že čím byli pro starou firmu prospěšní a důležití, už najednou nejsou.
Což samozřejmě vnímají jako nespravedlnost. Najednou z ničeho nic o jejich osudu rozhodne někdo jiný. Navíc jakákoliv snaha zajistit co nejmenší rizika, vede k omezení. Podobné tomu, kdy horolezec, který v Himalájích chce mít všechny možné zajištění zjistí, že díky váze onoho zajištění ten kopec prostě díky nadměrné váze a omezené pohyblivosti nevyleze.
Člověk, který funguje mimo velkou instituci, především státní, může mít větší pocit nejistoty, což samozřejmě je mnohdy důvodem, proč lidé neopustí onu instituci, protože vnímají možnosti, které poskytuje jako jistoty. Zároveň ovšem mnozí ti, co touží po oněch jistotách bez rizik, jsou nespokojeni s tím že mají omezené možnosti, jsou podstatně méně pány svého času, svého rozhodování a zjišťují, že se zabývají věcmi, které doma rozhodou pouhým hozením si koruny, kyž na tu věc přijde. V instituci je víc věcí problém. Mýdlo na umyvadle je problém. Dovolená je mnohdy problém
To, co není pro mne problémem, rozhodnout ve skupině mimo léčebnu, je v léčebně mnohdy neřešitelná potíž. Protože můj nadřízený má někdy zcela odlišný pohled na věc, rozhoduje z pozic moci, nikoliv argumentů, a nebo má strach se rozhodnout ze strachu z následků z onoho rozhodnutí plynoucích. Stejně jako moji klienti i já jsem dlouho měl pocit, že léčebna je jistota. Jenže jsem zjistil, že stačí aby se vyměnil ministr, který vymění ředitele a najednou začnou vznikat otazníky, které z jistoty dokáží docela vyvolat nejistotu.
Tohle jsem si uvědomil včera při natáčení, kdy lidé z televize najednou cítí tlak z vedení, které neví jestli zůstane a nebo jestli s novým ředitelem přijdou i noví lidé. Stejně tak nikdo neví, zda nový ministr nezmění koncepci a zda nový ředitel z důsledku financí bude preferovat, to místo onoho. Takže, jistoty jsou nejisté. Mnoho těch, kteří pracují v továrnách, na úřadech, ministerstvech atd mají pocit, že výdělek je nespravedlivý, protože za stejnou činnost onen samostatně konající jedinec má více.
Neuvědomují si, že vydělává díky samostatné činnosti, kde každý jedinec rozhoduje o svých prioritách, kde situace samozřejmě někdy vyžaduje i vyšší náklady, a i vyšší rizika. Výdělek většinou zůstává vyšším, než někde ve firmě. Ovšem tam nižžší příjem údajně dáva onu jistotu, kterou zdánlivě nabízejí velké společnosti a instituce. Konečně jak bylo řečeno. Samostatnost a ochota vzít na sebe riziko a odpovědnost za svůj úspěch, zároveň poskytuje svobodu. Svoboda je někdy velmi obtížná.
Moc se mi líbilo při té debatě o jistotách,, nejistotách, potížích a výhodách či nevýhodách vyprávění klienta, který se nedávno odtrhl od otce, jež ho zaštitoval jako spolumajitel ve velké firmě. Klient si založil malou firmu, má dva dobré dělníky, a naprosto zářil, když popisoval jak vzal zakázku na kamenný plot, od kterého každý zrazoval. Rozhodl se, dal si práci domluvil se se zákazníkem, vybral kamení v lomu, plot postavil a zákazník obchází a obdivuje svůj plot. Onen klient říká. Je to mnohdy složitější než ve firmě, kde jsem byl za zády táty, ale jsem samostatný, a pracuji protože chci a nikoliv protože nade mnou je hrozba sankcí.
Pochopitelně ne všichni mohou mít firmu, vyrábět automobily je asi výhodnější ve velkých továrnách. I když, chce-li někdo nabízet trochu jiné automobily, na zakázku, pak asi velká instituce tohle neumožní. Stejně jako velká instituce asi nepostaví zákazníkovi jen kamenný plot. Tak potom je zase možnost volby. To je asi to, co se mi v dnešní době líbí. Budu -li chytrý, seženu peníze, natočím pilotní pořad pro program, který chci nabízet nějaké televizi. A nemusím čekat až se někdo někde rozhodne. Podstoupím riziko a budu-li dobrý a schopný, riziko se vypaltí. Jako ve všem. Je-li přiměřené.