Vždy, když jsem četl dramatické a patetické výzvy o boji, lidi k druhým lidem, kteří onemocněli nějakou hodně nebezpečnou a nebo až smrtelnou chorobou, vždy jsem cítil lehký odpor.
Vždy, když jsem četl dramatické a patetické výzvy o boji, lidi k druhým lidem, kteří onemocněli nějakou hodně nebezpečnou a nebo až smrtelnou chorobou, vždy jsem cítil lehký odpor. Odpor k těm laciným slovům, již ti co se jich nijak zvlášť osud těch druhých netýká, používají. je snadné vyzývat, je snadné planout, ale mnohem méně snadnější je snášet, čekat, rozumět. A ti kteří jsou nemocní na nějaký boj nemají čas, sílu ani chuť, protože oni potřebují snášet, čekat, dělat co je potřeba poslouchat rady těch, kteří jsou kompetentní určovat terapii, vytyčovat její cíle a tišit utrpení.
Jedna z nejlehčích věcí v životě, jak jsem se mnohokrát přesvědčil, je apelovat na druhé, aby něco dělali. Nebo nedělali. Druhá, a podstatně těžší, je něco dělat, aby toho utrpení bylo méně. Většinou se utrpení z světa neodstraní úplně, stejně tak jako tu nejsme nikdo navěky.
Mám ve skupině několik klientů, kteří přežili rakovinu. Mají svá omezení, mají svá trápení a přesto se zdá, že postupem času, když se vzdali toho boje, začali žít. Kupodivu nejsou s tím životem ani tak nespokojeni. Znají jeho hodnotu, znají hodnotu přítomnosti, o budoucnosti zas tolik nepřemýšlí. Dodržují svá pravidla, která jim umožňují v té přítomnosti žít podle svých představ. Není to lehké, překonávají potíže, které jim choroba způsobuje. Překonávají a tiše se radují z každého dne, co jim osud, jež jim „nadělil, tuhle chorobu” nabídne.
Ta radost je vyjádřena ani ne nějakým hlasitým jásotem a voláním „To je ale super, pohoda.” Spíš ji vyjadřují tím, že si plní své přání a sny. Pokud ne zcela, tak částečně. Zvýšené vědomí pravděpodobně omezenějšího času, jim umožňuje se mnohdy odpoutat od strachu z budoucnosti. Od strachu z toho co bude, když udělám tohle? Udělají své a tím prožijí okamžik svobody a radosti z ní plynoucí. Najednou zjistí, že jsou skutečně milování a někteří si uvědomí, že je to opravdová láska.
Láska která se naplňuje právě tím setrváním v jejich společnosti. Mnohdy se usmíří se svými nejbližšími, mnohdy se usmíří sami ze sebou. Vědomí, že už není tolik času na neustálé vracení se do minulých křivd a provinění jim dá sílu ono usmíření uskutečnit a s tím si poskytnout radosti z toho, že jsem se opět potkal s někým, kdo byl pro mne důležitý.
Prožíváme s Markétou těžké období. Pro ni je hodně těžké. Navíc má strach jestli je pro mne dost dobrá. Stejný strach, který jsem zažil u těch lidí, jež jsou ve velkých životních potížích. Právě pokud se prokousali tím strachem, což není nic jednoduchého, Osvobodili se.
Mají strach uvěřit tomu, že jsoupro někoho důležití Získání téhle víry, a tahle jejich víra vyžaduje mnoho malých dobrých skutků blízkého okolí, bez velkých slov a plamenných výzev. Kupodivu, ty malé dobré skutky přinášejí uspokojení oběma stranám. Nejedná se o jednosměrný tok laskavosti, ale o vzájemné obohacení.
Setkání s Jiřinou, Štěpánkou, Jindřichem, Květou, v dobách, kdy oni prožívali těžký závěr života, a kteří už bohužel nejsou mezi námi, patřily paradoxně mezi jedny z nejpříjemnějších chvil v mém životě. Ti lidé se přesně osvobodili od většiny strachu z toho co bude? Strachy, které jim svazovaly ruce. Osvobodili se a naplnili svoje představy a sny. Milovali, užili přítomného času k lásce již by si třeba ani netroufli, nebo ze strachu co jim druzí lidé řeknou nedovolili.
Chtěli žít, neradovali se z mizerné prognózy, ale radovali se v čase, jež měli.Byl jsem v jejich přítomnosti a viděl jsem, co zde říkám. Možná by mě v lecčems opravili, ale radost, co občas z nich vytryskla byla evidentní. Přestali se bát budoucnosti a žili v přítomnosti. Všichni co jsme je přežili, víme nebo tušíme jedno.
Jsme ve stejné situaci. Naše budoucnost není neomezená. Ničí budoucnost není neomezená. Někteří podlehnou pýše na své mladí, času jež mají oproti těm , co ho mají méně. Konečně vidím to i u těch dnes, co prodělali onu obávanou chorobu zvanou rakovina. Jsou naživu, a znají hodnotu času.
Žijeme v paradoxním světě. Díváme se na filmy plné smrti a násilí a zároveň vytěsňujeme její přítomnost seč můžeme. Neloučíme se ze svými mrtvými a tím nerozloučením trpíme. Vím co říkám, zažil jsem mnohé klienty, kteří ono rozloučení nepodstoupili, nepodstoupili setkání s tou neúprosnou pravdou konečnosti.
Pak prožívali a prožívají trápení, které je možná zdánlivě menší než to na setkání na hřbitově, ale podstatně vleklejší. I minulý týden, kdy jsem se byl rozloučit s Milanem jsem se na hřbitově necítil nijak skvěle. I ten čas předtím, kdy jsem čekal na zprávu o jeho smrti nebyl nijak skvělý. Ale umožnil mi vrátit se k tomu, co jsem s tím člověkem prožil. Urovnat si vše. Druhý den po pohřbu jsem cítil velikou úlevu.
Něco skončilo, a já jsem onu záležitost uzavřel podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Ten mrtvý mi za živa poskytl několik laskavostí, které nemusel. Tím, že jsem přišel, pomodlil jsem se za něj, tím jsem získal sám pro sebe pocit, že mezi námi je vše uzavřené, vyrovnané. Byl jsem na mnoha pohřeb svých příbuzných. Na některých jsem nebyl, protože jsem skutečně byl daleko, když se odehrávaly a dozvěděl jsem se o nich později, než bylo potřeba. I s těmi, kde jsem chyběl jsem se rozloučil. Možná těm mrtvým to bylo jedno, ale mě živému ne.
Jsem rád, když Markéta přijede. Ona sama tvrdí, že je lepší když jede ke mě, ačkoliv absolvuje pro ni námahu, jíž by se mým příjezdem k ní vyhnula. Cítí se u mě dobře a bezpečně. Sice má strach, že mě obtěžuje, ale snad z toho co jsem napsal pochopí, že se mýlí. Neobtěžuje. Není starostí navíc.
Poskytuje mi radost svou přítomností. Události, skutky, nemusejí být jednoduché, nekomplikované aby přesto neposkytovaly radost. Poskytují smysl a tím i radost z užitečnosti. Být užitečný považuji sám za sebe za nejdůležitější věc na světě. Sice se i svou užitečností živím, což vůbec nesnižuje její hodnotu. Tedy alespoň pro mne ne.
Povídali jsme si včera na kursu mimo jiné, právě o užitečnosti. A smyslu situací. O tom jestli někdo má štěstí a nebo si štěstí vytvoří. Myslím, že lidé plni strachu z budoucnosti mnohdy ty chvíle štěstí ani nezahlédnou. Nezahlédnou, protože se stále třesou z toho co bude zítra a nevšimnou si, že třeba potkali někoho zajímavého dnes. Pro zítřek, nevidí dnešek. Nejsou ani tady, ani tam. Jsou mimo. A být mimo, být v prázdnu, vskutku není nic moc.
Paní, která nám během kursu vyprávěla o svém strachu cestovat MHD, také vyprávěla o svém strachu cestovat z mladými lidmi. Stěžovala si na jejich neomalenost, hrubost a neochotu naslouchat. Když jsem ses ní pokoušel o tom mluvit, ona, stejně jako ti mladí, jak říkala, má slova neslyšela.
Neslyšela, neviděla a ani si nevšimla, nebo se nezmínila o tom, že by tam s ní cestovali hezcí kluci. Bylo mi ji líto. Sice ne vždy rád cestuji MHD, ale hezká děvčata nikdy nepřehlédnu. Jejich krása a vůně mi zpříjemňují tu nepříjemnou cestu plnou tramvají nebo Metrem. Ona viděla jen ty potíže. Její škoda.