Sníh padá, někdo se raduje, někdo naříká,ale pokud sedím v teple domova je mi jedno, jaké je venku počasí.
Sníh padá, někdo se raduje, někdo naříká,ale pokud sedím v teple domova je mi jedno, jaké je venku počasí. Na sobotu jsem toho měl docela dost, dva individuální pohovory ráno, jeden odpoledne, ovšem přes Skype, do Kanady. Takže jsem po obědě lehl, probudil se, udělal povídání s klientkou. Pak jsem si pustil starý, krásný, dětský film, jeden z nejkrásnějších, natočeného na základě Kiplingovy knihy „Captains Courage.” U nás myslím vyšla pod názvem: „Stateční kapitáni.” Spencer Tracy v něm skutečně exceloval.
Dojal mě ten krásný příběh, příběh kluka, který poznal cenu přátelství. A také, jak se z rozmazleného fracka stal chlap. Každému doporučuji aby ho pustil svým dětem, hlavně synům. Film v těch dobrých starých anglosaských tradicích, kdy se pěstovala odvaha a čest. Dnes se nic takového nepěstuje. Považuje se takové chování za pokrytecké.
Kipling tyhle příběhy uměl psát skvostně. Uměl do těch příběhů pro kluky vpašovat nenásilně představu, co znamená být muž. Nikoliv ten politicky korektní, správně genderový, ale takový ten macho, co projde celým světem, umí si poradit, přitom zůstat slušným člověkem. Tohle myslím mnohým dnešním Evropanům docela chybí. Už se to nenosí. Aspoň ne tolik, jako kdysi.
V kursu u mnohých dnešních žen, nejsou muži, co si umí poradit. V kursu u takových žen, jsou muži, co jsou korektní, metro… a citliví. Vlastně přecitlivělí. Naštěstí, pro jiné ženy, pořád existují muži, kteří žijí pod vlivem svých klukovských snů a četby a pořád se touží stát námořníky, vojáky, stopaři, cestovateli po neobydlených krajích, milují adrenalinová dobrodružství. Hned tak se nezhroutí. Nezhroutí se, i přesto, že mnozí z nich mají nevyřešené konflikty z dětství. Je jich, těch odolných mnohem méně, než kdysi. Ale jsou.
Vždycky, když v blázinci nacvičuji s pacienty na asertivitě, zvládání některých konfliktních situací, mnozí úzkostní muži, jak jsou zblblí, svou tíživou situací, se chovají až směšně dětsky, aby je žena náhodou neopustila. Tedy, chovají se na hranici druhého extrému, po době, kdy nebrali na zřetel žádné její požadavky, tak druhý extrém spočívá v jejich chování, že se ženě musí nutně ve všem vyhovět, jinak má právo odejít, a mnozí jsou přesvědčeni, že odejde.
V takovém případě jim říkám. „Jistě, má právo odejít. Ovšem, ty nemusíš pro ni celoživotně truchlit, protože ztrácíte oba a nemusíš to být nutně ty, kdo ztrácí víc.” Já jsem v těhle situacích celkem dost nekompromisní. Nakonec, třeba jen proto, že vím, že ztrácí vždy oba. Chce-li kdo odejít, tak odmítnutí bývá už jen záminkou, kapkou, kterou ji přeteče její „pohár trpělivosti.” Ona udělá něco, k čemu se dost dlouho rozhodovala. A odmítnutí ji slouží jako záminka. Pokud nebude mít tuhle, hravě najde jinou.
Naštěstí, když mluvím se ženami, i s manželkami alkoholiků. Tak většina z těch co znám, si zachovala zdravý pohled na život, svou úlohu, své poslání a možnosti. Ty co mají přehnané požadavky, dřív nebo později zažijí v rámci zpětné vazby, dost často samotu, opuštěnost díky svým nepřiměřeným nárokům, na to, co by jim podle jejich mínění patřilo. Jenže čas jim ukáže, že dostat mohou z dlouhodobého hlediska jen tolik, kolik samy poskytují.
Lehce odbočím. Pracuji skoro dvacet let, po většinu času skoro v čistě ženském kolektivu. Musím říci, že se mi zdá, jestli si mě pro něco hlavně kolegyně cení, tak právě pro mou vlastnost, chovat se jako muž, který mluví jako muž a tváří se jako muž. Ony osobně jsou přesvědčeny, že pokud odejdu a nepřijde adekvátní mužská náhrada, ten tým hodně ztratí. Já si to myslím též. A neváži tohle přesvědčení na svou osobu. Myslím si, že terapeutické týmy složené jen z žen nejsou až tak efektivní, pokud pracují výlučně s muži. Chybí jim právě ta zpětná vazba o prožívání mužů. Většina kolegyň, ať chtějí nebo nechtějí, zachází s těmi muži jako s dětmi.
Ženy tím, že většinou vychovávají děti, mají právě neblahý sklon se k dospělým mužům chovat jako k dětem. Ti na jejich chování reagují někdy dost podrážděně. Pochopitelně. Dospělí muži, jednoduše nejsou děti, ať se to komu líbí nebo nelíbí. Valná většina žen, žije v přesvědčení, že bez nich by dospělí muži byli v tom širém světě zcela ztraceni. Ovšem, jaký je jejich hluboký údiv, když se přesvědčí o opaku.
Pak se některé velmi zlobí a cítí se podvedeny. Jenže zbytečně, ony vlastně nechtěly jen připustit, že jejich muži jsou dospělí lidé, kteří mají schopnost se o sebe postarat a naučit se vše potřebné. Musím ovšem podotknout, že touto svou schopností bývají udiveni i mnozí muži, kteří nutně odchodem své partnerky dospějí a zjistí, že jsou schopni existovat i navzdory svému strachu, že nikoliv a mnohým se tahle situace zalíbí natolik, že se nemíní už nijak vázat. Říkají. „Proč bych měl? Být jen zdrojem peněz, terčem posměšků žen, případně jejich dětí? Nemám tohle zapotřebí.”
Což bývá dost často projevem strachu, víc než nějakým racionálním rozhodnutím, ale lze ho pochopit A lze se mu nedivit. Nakonec strach je emoce, která asi nejvíce ovlivňuje lidský život. Ze strachu jak vpadáme v očích jiných se mnohdy dopouštíme chybného chování, jakému bychom se raději vyhnuli. Leč strach co nás spoutává, strach z veřejného posměchu, se projevuje více jako špatný rádce, než jako emoce, co nás má chránit před neuváženým rizikovým chováním.
Dá se říci, že většina terapie se zabývá právě práci ze strachem, jak se jim nedat spoutat, jak si přes přirozený strach udržet náhled na realitu, která je většinou mnohem prostší, než se nám v našich představách zdá. Takže muži, co se bojí žen, podléhají strachu, že všechny ženy jsou vypočítavé, všechny ženy jsou feministky, atd. Stejně takto jsou uvažující mnohé ženy, a mají strach z mužů v opačném gardu.
Sníh stále taje, jak jsem zjistil cestou do krámu, abych si udělal malý nákup, neb jsem zjistil, že jediná strava, kterou mám k dispozici je ovesná kaše. Ovšem ovesná kaše k snídani, ovesná kaše k obědu, ovesná kaše k večeři, tím i tohle chutné jídlo ztratí něco málo na své skvělosti. Nejen úvahami na blogu, je živ člověk, ale i něčím jiným.