Rita brouzdala po netu a našla Babetu. Mou nejmladší dceru. U té jsem tím, čemu se říká zavržený otec.
Rita brouzdala po netu a našla Babetu. Mou nejmladší dceru. U té jsem tím, čemu se říká zavržený otec. Takže jsem si přečetl její blog, její dotaz na filozofickou fakultu zda ji přijali na studium a podíval se na její profil na facebooku a napsal ji vzkaz. Takhle už to dělám od jejích patnácti let. Tenkrát mi odpověděla a odmítla se se mnou setkat. Nevadí, dokud jsem naživu já i ona, máme naději. Třeba se spolu setkáme, jako doufám, že se setkám i další dcerou Zuzanou. Život někdy vyžaduje trpělivost. Té mám poměrně dost.
Cítil jsem radost, když jsem četl její krátké blogy. Bylo v nich nadšení dvaceti let a i jistá vzdělanost v oblasti kultury. Konečně vystudovala baletní školu, snad i občas někde vystupuje, ale myslím, že studium na vysoké škole je pro budoucnost pohodlnější způsob života. Tanečníci nemají dlouhý umělecký život a pohybový aparát dostává svůj díl. Jak jsem si tak problížel fotku, říkal jsem si, že se Petra tolik snažila mě oddělit, ale stejně tu polovinu genů nelze oddělit. Jednoduše je to děvče z rodiny Jílků. Nezapře je. Postavou, tváří a zdá se i zájmy. Potěšilo mě, že by chtěla vystudovat češtinu a literaturu.
Koupil jsem si v poslední době zajímavé knihy. tedy když jsem je kupoval zdály se být zajímavé a po přečtení ještě zajímavější. Ať už se jednalo o knihu Tima Hardforda „Logika života.” (The Logic of Life) Nebo Bernharda Moestla: „Šaolin.” Ta se hodí všem, kteří chtějí pochopit zenbuddhismus, budhismus a vlastně východní přístup k životu. Nakonec stejně zjistí, že se skoro neliší od toho, co je důležité v západním přístupu. Jen ten Západ používá jiné pojmy.
Kniha „Logika života,” potvrzuje mé tvrzení, že ekonomové jsou mnohdy lepšími psychology a znalci lidského chování, než sami psychologové. Vlastně tím, že se orientují v lidských motivech jim umožňuje se orientovat i v jejich potřebách. Začátek knihy, kdy autor uvádí jako příklad racionálního chování teenageru, rozšíření zvýšeného praktikování orálního sexu, jako jistou formu ochrany před AIDS plus ochranu před nechtěným otěhotněním, mi přišel skutečně zajímavým a zároveň přesně ilustrujícím schopnost bez nějakých dlouhých úvah zvolit výhodné chování, kdy si dospívající užijí a přitom se nedostanou do potíží. Nakonec na praktikování orálního sexu není nic zvrhlého. Pouze je pro někoho méně přijatelný. Ale v konečném důsledku z hlediska racionality jako součást vztahu je lepší něco, než nic.
Ta kniha uvádí několik příkladů lidského chování, které se mění v racionální pod tlakem okolností, potřeb i podmínek. Zabývá se i strategiemi, které se nezdají být ekonomické, leč nakonec se ekonomickými ukáží. Ale nebudu zde opisovat co všechno v ní je, stačí si ji opatřit, za přečtení myslím stojí.
Vedl jsem několik diskuzí na téma ekonomika s člověkem, který je údajně velmi vzdělaný, sečtělý, leč nakonec se ukazuje, že jeho představa a znalosti ekonomiky končí u „kapitalismu” maďarského typu osmdesátých let. Samozřejmě má právo na svůj postoj, ale diskuse s levicově zaměřenými lidmi vždy končí u jejich nářku typu: „Ti druzí mají, co nemám já.” Jako by právo na rovnoměrný majetek mělo být uzákoněno. Prostě, pokud něco umím, něco mám, pak se musím rozdělit. Když se nerozdělím, jsem nemorální.” Málokdo z těch požadujících si uvědomuje, že valná ětšina těch, co za poslednch dvacet let něco má, musela na to „Mít” tvrdě pracovat.
Živnostníci, majitelé různých firem, jsou nazýváni těmi méně schopnými a odvážnými hanlivě „podnikateli” a dáváni do jednoho pytle se zloději. Jistý druh malého člověka jednoduše vidí jen auto, dům a peníze. Nevidí hodiny a hodiny práce, starostí a odpovědnosti. Řekl bych všem těm usilujícím o sociální spravedlnost. Zákony, které zamezují okrádání člověka druhým člověkem ano. Zákon, který určuje kdo kolik, co kdo smí mít, vlastnit a jaká míra vlastnictví je nemorální, v žádném případě.
Sociální rozdíly jsou a budou, sociální rozdíly jsou i motorem společnosti. Ve společnosti, kde jsou si všichni rovni majetkem, kde se vyžaduje uniformita a nevyčnívání ani znalostmi či dovednostmi, dochází jen ke stagnaci. Není důvod k většímu úsilí. Tohle byl největší problém socialismu. Nebyl důvod nijak vynikat. Přesto se i v té uniformitě, naštěstí vyskytovali lidé, kteří nechtěli být jednobarevní a chtěli prožít život podle svých představ.
Problémem mnohých lidí je unést, že někdo umí a dává svou schopnost najevo. Rádi používají k té příležitosti pořekadlo: „sebechvála smrdí. ” Tohle pořekadlo zabrzdí mnohé lidi v tom aby seznámili druhé lidi s tím co skutečně umějí. A nejenom to, ono pořekadlo je zabrzdí i v tom aby se cítili sebevědomě a nikoliv provinile, že umějí víc než ostatní. Konečně toto pořekadlo se dá velmi dobře použít jako manipulační nástroj, který má odkázat onoho sebevědomého, soběstačného jedince, který je si vědom své ceny a hodnoty toho co nabízí, do „patřičných mezí.” Patřičné meze vždy určují ti, co sami nemají vědomosti, nebo sebedůvěru. Stačí jen sledovat. Ti co mají sebedůvěru i vědomosti, zcela bezproblémově ty, co se pochválí, přijmou, protožei jiné pořekadlo říká: „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.”
Na televizním webu ČT v diskusi k pořadu „Rodina a já” se rozhořela diskuse mezi nmnou a několika mými „příznivci„ kteří mi kladli otázky, a předkládali tvrzení, která mají dokázat mou nekompetentnost v oblasti rodiny. Líbilo se mi, jak si ve své naivitě nakonec naběhli. Stačilo pár odstavců, pár odpovědí a bylo po diskusi. Ještě jsem si ohřál svůj kastrůlek s pořadem „Ze závislosti do nezávislosti.” Poskytli mi možnost jak si zdarma udělat reklamu.
Říká se takovému chování, „Využít energie protivníka.” Stačí jen na posměšné tvrzení, že mě museli zavřít do blázince jako alkoholika, dát informace o své terapii, odkázat na blog, pořad v televizi, kde hovořím o své závislosti, přidat dva odstavce z blogu, kde popisuji svůj kontakt s dětmi a je po hanbě. Pak jakékoliv jejich další tvrzení se ukazuje jen jako obyčejná lež a ti lidé skončí s čumákem vymáchaným v blátě vlastních lží. Jen se nebát toho, že někdo o mě řekne něco zlého, nepravdivého. Pomluvě neujdeš, ale dá se zařídit (a to umím) aby ona pomluva nakonec dopadla na ony anonymy, kteří nakonec vypadají jako lháři a pomlouvači. Kterými doopravdy jsou.
Navíc takto jednající lidé sami ukazují jak se bojí hodnocení druhých lidí a jak potřebují vypadat sami před sebou skvěle a nepřipustit si své chyby. Bernhard Moestl právě ve své knize „Šaolin” říká zajímavý poznatek. Říká, že lidé používají často k znehodnocení druhých, nadávky, kterých se sami nejvíc bojí. Jestliže o mě někdo napíše, že jsem mizerný otec, zřejmě se bojí označení „mizerná matka/mizerný otec.” Jestliže o mě dáma, která má zde zakázaný přístup, říká, na svém blogu, že jsem blázen a psychopat, pak se zřejmě bojí tohoto označení. Moestl tvrdí, že pokud použijete jako odpověď stejnou nadávku, pak není třeba jít už dál, není třeba z vaší strany stupňovat nadávky. Něco na jeho tvrzení bude.