Byl jsem lehce nevrlý a něco mi scházelo. Dumal jsem, co by to mohlo být?
Byl jsem lehce nevrlý a něco mi scházelo. Dumal jsem, co by to mohlo být? Nic mě nenapadalo, až jsem našel při přehrabování ve své zásobovací krabici, co mi zbyla po jedné favoritce, přesně si nepamatuji po které, dva brambory. Poslední. Zadíval jsem se na ně a věděl jsem. Umyji, nakrájím na plátky, osmahnu, až budou do zlatova, rozmíchám jedno, dvě, raději tři vajíčka, a udělám si to všechno něco mezi omeletou a volskými oky.
Neváhal jsem a dal se do práce. První várku jsem měl bez vajíček, jen lehce osolil, druhou už z vajíčky a bylo to eňo ňuňo. Jo, potomek selského stavu. Mám prosté a výživné chutě. Tedy občas, protože jinak bych už asi měl tak sto třicet kilo. Místo osmdesáti.
Myslím, tedy je to taková moje osobní teorie, že příslušníci každého národa, mají jako potomci venkovských balíku ty správné venkovské chutě. Co znám české lidi, tak každý z nich, čas od času opustí ty čínská, italská, nebo jiná cizokrajná žrádla a dá něco, podobného jaké já dneska. Občas bramborový placky, občas bramborák, nebo znám kolegu, co miloval škubánky, další zase kynuté knedlíky, řízky atd.
Sedlák těžce pracoval, jídlem se neplýtvalo a tyhle jídla, co se pořiují z toho, co dům dal jsou obecně oblíbená. Jen se lidé dohadují, který recept, která přísada je hodnotnější, ale to jsou jen takové debaty aby se mluvilo. Každý podle své chuti. Osobně sním každou takovou specialitu, pokud mi ji někde nabídnou, protože mě doma učili: „Doma jez co máš, jinde co ti dají.”
V dobách, kdy jsem těžce tělesně pracoval, jsem jedl tohle vše bez jakýchkoliv následků. Myslím váhových. Dnes by mě to stálo příliš energie udržet nějakou rozumnou váhu. Tak se mírním. Ale doba fyzické dřiny je pryč, takže si radost udělám jen někdy. Tedy především, když mně honí mlsná. A když jsem sám, aby ostatní neloudili. Kdysi dávno, ještě, když jsem byl naivní, jsem tyhle pochoutky, nabízel slečnám, když přišly na návštěvu. Většinou ohrnovaly nos a hrály si na honoraci. Tedy některé. Naučil jsem se jim ty dobrot necpat. Dokonce jsem si odpustil takové ty poučné kecy, o šetrnosti.
Nechtěla, snědl jsem sám a věděl jsem, že příště musím jinak. Je tedy pravdou, že některé mě zaskočily, protože se rozhlédly po okolí, řekly něco ve smyslu, tak co tu máš a udělaly samy něco dobrého. V těch jsem našel zalíbení. Většinou prolomily tradovanou pověru, že hezké holky jsou jen na koukání. Nikdy jsem neměl známost s děvčetem, co bylo ošklivé, frigidní a mělo levé ruce. Vždy si mě vybíraly takové, které mě chtěly vychovat a předelat, jak se svorně shodovaly, k lidskému obrazu. Já bych spíš řekl, že se mě pokusily předělat k obrazu svému. Ale důkladně to tajily.
Ženy se nás muže pokoušejí vychovávat ať jsme jakéhokoliv věku. Viděl jsem potvrzení téhle teorie v pátek, kdy se sešly tři mé dcery, Petra,Katka a Babeta, plus sestra Petřina chlapa, Brigita. Vojtěch a Dominik byli podrobeni výcviku a a výchově. Já jsem sice dostal najíst, ale byl jsem bedlivě všemi sledován, jestli nedrobím a dobře jsem viděl, když mi úplně malinkatý kousíček těstovinového salátu upadl na tričko, jak se po sobě podívaly a v tom pohledu bylo všechno. V tom tichu bylo jasně slyšet nevyřčené. Chlap, nic než chlap. Naštěstí pak přišel i Roman, tak jsem nebyl tak sám mezi nimi. Kluci jsou ještě moc malí aby mi byli oporou v tak silně ženském světě.
Ale jo, hezké setkání to bylo. Probírali jsme s Romanem vyhlídky na jeho maratonský čas. Dnes běžel maraton, jak jsem se doslechl, uběhl a docela v dobrém čase. Stejně, je to doba. Lidé žijí v Londýně a zaletí si do Prahy zaběhnout maraton a druhý den odletět domu za povinnostmi. Inu jsme asi vážně „nějací chudí,” když nemůže zůstat délé.
Takže, když čtu o chudobě Evropanů, jak jim klesá životní úroveň a jak jsou ty podmínky k životu „nesnesitelné” pak si říkám a ptám se sám sebe. „Jak to vlastně všechno je? Není to jen tím, že si pořád naříkáme a vlastně stále doufáme, že kaviár a šampáňo budou standardem evropského života. Pokud ne, jsme žebrota, co vlastně nemá co do huby.”
Nic, nechám mravokárných keců. Víkend byl právě díky tomu pátečnímu setkání dobrý, sešel jsem se zase s těmi, co mám rád, kluci rostou a když Pán Bůh dá, bude nás v září zase o jednoho víc. Blíží se dovolená a už začínám cítit tu před dovolenkovou únavu. Tím trpím každý rok. A každý rok, od poloviny května počítám dny, kdy vyrazím do prérie, do širých plání. Zatím si k tomu pouštím westerny a hraji si s operačními systémy a čtu dobrodružnou literaturu. Tak, někdy si přečtu i něco hodnotného, jak říkávala jedna z mých tchyní. Ta tvrdila, že nikdy nečetla žádnou pokleslou literaturu ani červenou knihovnu.
Jsem tenkrát nesklidil obdiv za dobře položenou otázku, když jsem se zeptal, jak potom rozezná dobré od špatného. Povídala, že dá na mínění druhých. Chudák, o tolik krásných knížek přišla. Co já se nasnil při četbě brakové literatury. A nakonec jsem díky tomu uskutečnil svoje cestovatelské sny. Jo braková literatura je myslím pro kluky docela vhodná četba. Právo a spravedlnost ta vždy vítězí, tohle jsem si pamatoval, dokonce dodnes věřím, že stejně nakonec každá nespravedlnost, každá lumpárna je potrestaná.
Protože žít jako kmotr, pěstovat si armádu lokajů, k vůli tomu se snažit mít moc, o kterou se ti lidé neustále bojí, tohle nevidím jako svůj vzor. Dokonce i ti, co si tak podle mínění národa úspěšně nakradou, žijí pořád ve strachu, kdo je vyhmátne, kdo bude chytřejší, kdo se po nich sveze. Proto zastrašují, chovají se jakoby se jim nemohlo nic stát. To je vše projev strachu a nejistoty. Pokud na ně jen trochu dojde, propadnou panice.
Rád poukazuji na dvě věci. Fiktivní kmotr Corleone, po zbytek života žil za zdí ve strachu o život. Ani paty nevytáhl. A všichni ti naši kmotři, co se od devadesátých let pohybovali, nebo pohybují v různých kauzách, jsou buď mrtví a nebo na útěku. Pokud zatím nejsou, je to jen otázka času.
Takže, já tak žít nemusím, tedy jim nezávidím, ty nakradené a našizené peníze jim zas tolik štěstí nepřinesou. Stejně si je na onen svět nevezmou a nic si za ně tam nekoupí. Tedy jim není co zavidět. I když nežiji jako oni, tak vím, že opatrnost neškodí. Přiměřená opatrnost je prevence pýchy a je zcela na místě v jakémkoliv světě, režimu a na jakémkoliv místě.