Půl sedmé letního času, poslouchám blues. Takové to české od ASPM- Jan
Spálený to asi vede. Moc se mi ono blues líbí
Půl sedmé letního času, poslouchám blues. Takové to české od ASPM- Jan
Spálený to asi vede. Moc se mi ono blues líbí Blues ze staré
pekárny Po ránu se mi to zdá jako skvělá muzika na rozcvičení mozku.
Dlouho do večera jsme zkoušeli, mírně jsem se rozčílil, protože mi do toho
začali všichni mluvit, tedy jsem se režisérsky vymezil. Pochopili. Nesmí se
člověk vymezovat často, protože pak lidé přestanou vnímat.
Trochu mi ta hra dělá starost. Hodně textu, hodně děje. Učím se
režírovat za pochodu. Pokouším se používat terapeutické techniky k uvolnění
lidí, zkouším, jak jim ulehčit učení textu. Tahám z paměti všechno, co jsem
kdysi používal k tomu, abych se mohl blýsknout tehdy před děvčaty svou
znalostí krásných textů od Nezvala, Villona, Préverta a dalších. Poesie mne
bavila a baví. Nejsem režisér,a asi už nebudu mít tolik času abych se dostal
na takovou úroveň, že bych si troufl zvládnout profesionální soubor.
Ale i tak, bez jakékoliv přípravy jsem se po druhé v jednom roce pustil
do psaní hry a následně do jejího nastudování. „Nouze naučila Dalibora
housti.” Dnes je mnoho těch, co píší, hrají, souborů je jak naseto,
takže sehnat někoho, kdo poradí, pomůže, zas není tak jednoduché. Musím si
jak už v životě bývá zvykem poradit sám. Nakonec, když vše dobře dopadne.
Budu slavný, pochopitelně jen lokálně. Dopadne-li vše špatně, budu lokálně
neslavný. Tak už to v životě chodí.
Ale zatím dělám já i herci vše abychom obstáli. Musím občas vést plamenné
řeči. Nevím jestli to pomáhá. Někdy mám pocit, že víc pomáhá vyhrožovat tím,
že vše ukončím. Ale vyhrožovat se nemá tím, co člověk nehodlá udělat. Asi
bych k tomu kroku sáhl tehdy, když bych viděl, že lidé opravdu spoléhají na
to, že vše nějak dopadne. Což je postoj, který v jistých oblastech fakt
nemusím.
Jak si tak píši na YouTube mi poskočila muzika na další zajímavý jev a to
je Mišík a Andršt Blues ze Staré Pekárny
Sólo pro Vladimír Mišík Mám zajímavé ráno. Doufám, že sousedi můj výber
muziky ocení, nebo je aspoň neprobudím. Poslední blog byl takový vzpomínkově
– politický, tenhle je spíše raně nostalgický. Nebo romantický. Nevím. Ale
jednou za čas politika stačí. Lepší bylo, že jsem zavzpomínal na ty dva
Rusňáky, kteří byli od sebe tak odlišní. Povahově i fyziognomií. Ján byl
drobný, rtuťovitý muž, cholerik, Michal zase chlap, co se rameny nevešel do
dveří, kliďas.
Umřeli oba poměrně mladí. Zažili toho zřejmě dost. Oba slušní chlapi.
Dalo by se o nich říci, že ztělesňovali: „Věrnost a čest.” pro
mne byli oba hrdinové. I když se opravdu tak nechovali. Netěžili z toho, že
mají metály, živili se oba rukama. Jeden horník záchranář, druhý
autolakýrník.
Tohle mne na té obrovské rodině bavilo.Hrdinové, černý ovce, jako můj táta, ale
oba ho měli rádi, snažili se mu pomoc, jenže jak už to bývá, alkoholikovi
nelze pomoc, pokud si nechce dát pomoc. A potom třeba lidé jako ti dva
strejdové, nebo moje tety, které byly z mého pohledu dámy, uměly se chovat a
nesl jsem si od nich do života spoustu důležitých informací, jakým ženským
se mám vyhýbat. Což se mi ne vždy dařilo, ale zase na druhou stranu, potkal
jsem víc těch, co se podobaly mým tetám, nebo mámě, než těch odlišných, ale
zas je fakt, že těmi odlišnými jsem se nikdy dlouho trápit nedal.
Takže když slyším ty genderové intošky, co nikdy nezažily takovou rodinu,
neumí si vůbec představit, co všechno ta rodina může dát a naučit, tak mě
jímá děs a zároveň posměch z těch jejich mouder, co čtu. Moje tety byly ženský,
kterým to myslelo s chlapy si věděly rady, stejně jako s dětmi. Dokonce i
se mnou. Což už bylo, co říct. Povídali jsme onehdy na jedné skupině o
dětech z dětských domovů. Nedá se říci, že považuji za správné, že se děti v
zájmu jejich „dobra” nacpou do děcáku. Většinou jim to nic
dobrého nepřinese. Jen neschopnost se o sebe postarat. Což už ani není
veřejným tajemstvím, ale holou skutečností.
Klienti a pacienti, co přicházejí do terapie z dětských domovů, jsou
nejobtížnější. Umí všechny praktiky, jak přežít děcák, kriminál, ale neumí
žít v běžném životě. Měl jsem tátu opilce, matku psychotičku, vychovala mne
ulice, asi bych dnes byl za té situace v dětském domově, jenže bych si
rozhodně nepolepšil proti tomu, co jsem poznal, díky svým příbuzným, na
které z toho důvodu rád vzpomínám. Naučil jsem se jak žít mezi lidmi, starat
se o sebe, netrpěl jsem citovou deprivací. Nechybělo mi nic z toho, co
chybí těm klientům ze všech těch diagnosťáků, děcáků a tak.
Viděl jsem jak žijí a chovají se chlapi, ženy, jak se zachází s penězi,
co je v životě důležité, co ne, mohl jsem si vybrat a v životě jsem si mohl
poradit, protože stačilo a stačí dodnes se v duchu zeptat, co by tomu řekl
ten, či onen a bylo jasno. Mockrát jsem slyšel v duchu hlas jedné nebo druhé
babičky: „To se Jeníčku nedělá!” A pokud jsem ten hlas
neposlechl, doplatil jsem na to a přesvědčil jsem, že měly pravdu.
Bohužel mnohé dnešní děti ani své prarodiče neznají, protože se matky
rozhodly, že je znát nebudou. Nepustí je k jejich prarodičům v rámci pomsty
za své zklamání v osobním životě. Inu, někdy je ten život zvláštní. Rozhodně
jsem toho v dětství neměl z materiálního hlediska ani desetinu, co dnešní
děti, ale neměnil bych. Rodina, svoboda a poznávání světa ten materiální
dostatek v mých očích nikdy nemůže nahradit. Jo jo.