Neboť nejsem ten, jež cítí osudnou nutnost štěstí…

Carl Ransom Rogers mě v dobách mého základního psychoterapeutické

Carl Ransom Rogers mě v dobách mého základního psychoterapeutické
vzdělávání zaujal svým postojem k lidem. Cílem jeho terapie zaměřené na
člověka, bylo zhruba asi toto.

vzrůstající otevřenost prožívání
vzrůstající existenciální
kvalita žití.
vzrůstající důvěra v sebe a svůj organismus.
plnější
fungování (plnější žití v právě přítomném okamžiku).

Jestli se mi něco na tom způsobu terapie líbilo, pak to byla Rogersova
důvěra ve schopnosti lidí. Ve schopnosti se vědomí toho, že oni sami
nejlépe vědí, co je pro ně důležité. Osobně jsem tohle převzal a jsem
přesvědčený, že není nutná nijak vysoká inteligence k tomu, aby lidé
věděli, co je pro ně dobré, nutné a potřebné, bez nějakého zvláštního
vedení ze strany elit.

Vím, že je mnoho těch, kteří mají pocit, že bez jejich rad, vedení,
směřování, je většina lidí ztracená. Což je z mého hlediska velký projev
pýchy. Nějak si ty „elity” nevšimly, že takový obyčejný
zelinář, hostinský, sedlák, elektrikář, stejně jako lékař, profesor
filozofie, ti všichni dokáží poradit se všemi životními situacemi. Bez
vševědoucích elit. Ti skutečně chytří, jsou také i patřičně pokorní.

Ten velký terapeut, jeden z největších ve dvacátém století, pochopil,
popsal a hlavně uvěřil té velké pravdě, že lidé jsou schopni fungovat bez
nějakého napovídání jak dál. Já bych dodal, že nepotřebují ani socany, ani
sluníčkáře, aby jim říkali, co je pro ně dobré a co nikoliv. Každý prodavač
párků tuší, kde se nejlíp ty párky budou prodávat. Tak je tam prodává a
člen „elity” si je na tom místě koupí. Párkař nepotřebuje ani
tu radu jak na to.

Díky těmto moudrým lidem, si můžete dát vyprat prádlo v prádelně, koupit
boty v prodejně s obuví, nebo sníst pizzu na stojáka, či v pizzerii. Nikdo
to nenaplánoval, nikdo to nevymyslel, prostě přišel chlap se ženskou,
koukli, řekli, i„nó, tady by to šlo.” Pokud se spletli, šli
jinam. Místo nich tam šel třeba prodavač kytek, ten se chytil. Nepotřebovali
dlouhé porady, komise, úvahy zda je to správné místo. Pokud se spletli,
většinou se poučili. Chyby, tedy ty vlastní jsou těmi nejlepšími učiteli.

Lidé vědí, co chtějí, pokud to nevědí, zkoumají své chutě, tak dlouho,
dokud na to nepřijdou. A když na to přijdou, zařídí se. Tohle si troufnu
tvrdit jako terapeut závislých. I ti vědí, co je v životě pro ně
důležitého, potřebného. Pochopitelně, pokud do sebe ládují drogy, chlast,
či utrácejí peníze v kasínu, mají mozek zatemněný, ale stačí aby
vystřízlivěli a najednou, jsou schopni zjistit, co funguje, co nikoliv.

Velká část lidí, přijímá rady od těch zdánlivě moudřejších, nikoliv
proto, že nevědí jak dál, ale jen proto, že jsou líní přemýšlet. Nejsou
neschopní přemýšlet, pouze jen líní. Takže poslouchají rady, dotazují se,
hledají na těch radách chyby, hledají chyby na těch poradcích. Ztrácejí tak
čas, ale jim to nevadí, nemusí nic dělat.

Z těch těží ti, co sami sebe vydávají za CML „centrální mozek
lidstva.” Ten CML se chová, jako by bez jejich rad nic nebylo schopno
fungovat. Hledají důvody, proč to či ono funguje, aby nakonec přišli na tu
hlubokomyslnou úvahu, že proto, že to na tom místě ti lidé potřebují.

Pojem „CML” jsem objevil v jedné své terapeutické skupině,
kde takhle nazval jeden člen, druhého. Oba velmi chytří, velmi schopní, oba
živnostníci. Jeden z oboru IT, druhý reklama. Tahle skupina až na jednoho
člena samí živnostníci. Protřelí chlapi, co zažili dobré i zlé v životě.
Takoví, co se o nich, zpívá v té písničce. Kočovníci …advokáti
doktoři, všichni v jednom šiku… Akorát, že už pro neplatí ono
…tak podej kolem láhev, podle starých zvyků… Láhev už si
nepodávají, ale jinak žít umí.

K těm doktorům a advokátům také ajtáci, finanční poradci, jeden bývalý
hostinský, který momentálně pracuje v pro obec. Plus ještě svobodná
povolání. Těžce nesou, když už se vymanili z té závislosti, že jim někdo
hodlá kecat do života. Žádní beránci, ale protože většinou abstinují několik
let, stojí jim za to platit si terapii, kde si zkoušejí přijít ještě na jiné
věci, než je jen samotná abstinence. Mě si vybrali abych jim tu terapii
poskytl. Že ji platí berou za samozřejmost. Nic není zadarmo. Vědí, že
existují pravidla, která berou jako nikoliv omezující, ale je ochraňující.

Pravidla, nejen v terapii, ale v běžném životě mohou být příliš úzká a
příliš omezující, ale také chránící a ukazující k prosperitě. Jenže ty
pravidla, co nám nastavují socani a ti bývalí komunisté, jejichž statut
bývalých komunistů se rovná statutu bývalých černochů. Jak praví lidová moudrost.
Tihle ”bývalí” nám nenastavují prospěšná pravidla. Oni se nás
opět pokoušejí svázat svými představami o svém právu na své štěstí.

Již soudruh Vítězslav Nezval nám zanechal jednu báseň o komunistickém právu
na štěstí.

Odevzdal jsem svůj lístek ve znamení revoluce,
neboť jsem ten, jež cítí osudnou nutnost štěstí.
Proti všem, kdož necitelnými mozky hromadí víc,
nežli je možnost vyčerpat jedním životem.
Vyvlastnit jejich moc…

Moc „pěkná” básnička, našel jsem ji ve sbírce „Vyzvání na
cestu.” Tehdy jsem ji koupil za 25 Kčs. Že jsem ji nevyhodil, tak jen
kvůli té krásné poesii, co jinak Nezval, když neplodil bolševické verše,
psal.

Tak vyvlastnili, vzali těm, co dělali a dali těm, co se uměli jen dělit.
Dělení jim šlo skvěle a ještě se nazývali dělnickým předvojem. Bastardi!
Pochopitelně ti líní tomu tleskají. Ale nevěřím, že skutečně soudní lidé i
ze strany zaměstnanců si neumí spočítat, kam povede ono omezování, kterému
zatím ještě mnozí tleskají. Pokud ne, tak Pán Bůh s námi a zlý pryč!!! Jo
jo.