Ležím na mezl, naštestí Bavoráci ještě meze maji. Tráva je měkká.
Ležím na mezl, naštestí Bavoráci ještě meze maji. Tráva je měkká. V žádném připadě nejsem fakír jak se domníval ten pár v jedné vesnici, kde jsem se ptal jestli je tam hospoda, protože jsem si chtěl nabít iPhone. Zeptal jsem se na hospdu a skončilo to večerí a hodinovým povídánim. I když mi ta němčina po šestnácti letech moc nejde, ale občas jsem doplnil angličtinou a oni oba jí vládli lépe než já. Oba právníci, on dokonce věděl kde je Děčin. Smáli se poutníkovi s iPhonem, ale když jsem jim ukázal možnosti, usoudili, že je to dobrá věc.
Sice skoro idyla, ale uvažoval jsem, že se vrátím. Markéta je zase v nemocnici a až na její durazný protest jsem nešel na vlak. Takže zatím pokračuji v cestě, ale jsem připravený se otočit. Holt ne vždy všechno klape jak má. Uvidíme. Tahle pouť je i za jeji zdraví a moc rád bych ji i dokončil. Pravdu má. Markéta, že ppkud je to jen na několik dní, tak ji jsem k ničemu, ale nějak se mi ta pohoda, jak mi to šlape pokazila. Říkal jsem ji, že ten odchod z nemocnice po operaci a nástup do práve byl na muj vkus trochu rychlý. Tak ji držte palce. Vlastně nám oběma. Snad bude v pořádku a pokud ne, zabalím to a jedu domu.
Doufám v dobré. „Dokud dýchám. Doufám.“ Dum spiro spero Kdysi jsem tohle heslo vidl vytetované na zadech jednoho asi pouze sedmmáckrát trestaneho chlápka. Ta skutečnost, že to potom měl vykerované kdejaký mukl na krku nebo zádech mě odradils od toho úmyslu si tohle heslo v mládí také nechat vytetovat. Ale jina přesn vystihuje mé založení. Latiníci holt nemohli tušit, kdo všechno bude jejich moudra používat.