Byly doby, kdy nebyly mobily, internet a lidé se seznamovali, jak se dalo. Chodili pracovat, tancovat, občas se opili a žili jak uměli. Jo jo. 🙂
Byly doby, kdy nebyly mobily, internet a lidé se seznamovali, jak se dalo. Chodili pracovat, tancovat, občas se opili a žili jak uměli. Jo jo. 🙂
Potkával ji denně. V poslední době ne náhodně. Vždy ji předešel, pozdravil a se staženým žaludkem šel dál. Na víc než pozdrav si netroufnul. Nebyla zdejší, tedy na místní měřítka, moc se s nikým nebavila. Podle jeho měřítek krásná.
Teď ležel v posteli, jen stěží se probíral z toho snu, kdy ji vedl po schodech domu, kde se narodil, žila jeho matka, otec, který se udřel a upil. Matka, jež ho přežila o několik měsíců, než zemřela cestou do fabriky na infarkt. Najednou v tom domě byli všichni ti které znal, kde vlastně z těch co tam byli, už nebyl skoro nikdo naživu, ale v tom snu bylo všechno jako kdysi.
Vedl tu krásku s tmavými vlasy a modrýma očima po těch schodech, otevřel dveře, kde u sporáku stála matka, on jen řekl. „Tohle je mami Dominika.” Matka se usmála, napřed na něj, byl její jediný syn, tři starší dcery také milovala, ale v něm se viděla a on to věděl. Pak se usmála na Dominiku, jen tak jako mimochodem řekla. „To jsem ráda, že sis ho všimla.” Dominika ho držela za ruku. Tak jak drží ženy muže, když chtějí dát najevo jak matkám, tak konkurentkám: „Tenhle je můj, tady je obsazeno.”
I v tom snu se styděl za chudobu té místnosti, věděl, že všude je toho mnohem víc a lepším vybavení. Oba rodiče proletáři, stejně jako on, sestry, o dost starší odešly dávno z domova, vdaly se, jen on sám zůstával u matky, která ho nechtěla pustit. Tohle v tom snu všechno věděl, věděl, že matka zemřela ale nijak ho neudivilo, že je tady, znovu v té kuchyni,znovu u sporáku, nebo u stolu, kde se pohybovala nejčastěji. Usadil Dominiku a bylo ticho, pak matka něco nesrozumitelného řekla a sen se rozplynul.
Leže v posteli, si vybavoval ten sen, toužil po té krásce, o které nevěděl jak se jmenuje, přesto, že v tom snu měla jméno. Zvedl se s postele, umyl se nad umyvadlem, natáhl staré džíny, modrou košili a vyčistil i boty, zároveň sleduje čas, aby ji nepropásl. Vyšel ven, uviděl ji, opět ji klapaly boty, chtěl ji oslovit, zase se mu zadrhl hlas, nakonec řekl: „Ahoj.” Udiveně zvedla hlavu, vždy ji předešel, jen si ji letmo, bez zájmu prohlédl a šel mnohem rychleji než ona, dál. Vždy viděla jak dohání autobus, kterým někam jezdil, neměla tušení kam. Vyhrkl ze sebe. „Zdálo se mi dnes v noci o tobě. Byla si u nás, zdálo se mi, že je tam i moje matka.” Pak se zadrhl a utekl. Jel mu autobus.
Prvně, co s ním jezdil mu ale ujel. Došla ke stanici, usmála se na něj. „Jak vypadala tvoje máma?” Zeptala se bez ostychu. Velkou, opálenou rukou sáhl do peněženky. „Tady ji bylo dvacet.” Podal ji fotografii velmi hezké mladé ženy, která se zádumčivě usmívala. Díval se střídavě do země, na ni. Bylo na něm vidět obrovskou nejistotu. Měl sice tři sestry, jenže ty se o něj sice staraly, ale jinak si žily svůj ženský život, do kterého neměl moc přístup.
Držela zlehka tu starou fotografii. „Nejsi ji podobný, jen oči máš smutné po ní.” Vrátila mu fotografii.
„Jak se jmenuješ?”
Zeptal se.
„Lenka.” A ty?
Láďa.” Pokračoval. „Myslel jsem si že Dominika.”
„Ne nejsem. Líbí se ti Dominika?”
„Tak ses jmenovala v tom snu.”
„Do kolika děláš?” Zeptala se přímo.
„Do pěti.”
„Chodíš někam?” Ptala se.
„Někdy s kámošema na Střelnici, na čaje a občas na Daliborku, tam se tancuje, ale tebe sem tam ještě neviděl.” Ožil a přál si aby autobus hned tak nejel.
Sebral veškerou odvahu a jak mu sestry občas napovídaly, zeptal se.
„Šla bys někdy tancovat?”
Prohlédla si ho.
„Ty umíš?” zeptala se nedůvěřivě.
„Jasně, naše Madla mě naučila.”
„Madla je sestra?„
„Jo, o tři roky starší. Holky chodily do tanečních a pak to s e mnou doma zkoušely.”
Autobus přijel, oba nasedli. Sedla si vedle něj.
„Co děláš Láďo?”
„Automechanik. A ty?”
„Referentku ve fabrice.” Napsal na kousek papíru svoje číslo do práce.”
„Kdybys chtěla jít tancovat, domu telefon nemám.
,„To ti jako mám volat? Nechceš zavolat ty mě, když chceš abych někam šla.” Řekla jako naštvaně.
„Jé promiň, tak jo, já ti zavolám. Ale fakt si podobná mý mámě.”
Pokusil se vylepšit svou pozici a trochu ji složit kompliment.
„Jestli né nějaké jiné?” Usmála se.
„Kdepak, tobě žádná jiná podobná není. Ty jsi ze všech nejhezčí.”
„Dobře Láďo, zavolej mi” Vsunula mu lístek s telefonem. autobus zastavil, vystoupila, zamávala mu. Usmíval se a těšil se jak bude vypravovat Madle a Aleně, které mu stále vyčítaly, že je trouba, co se bojí oslovit holku, co udělal.
Za tři dny s ním šla domu, po schodech do toho starého bytu, kde byl pořád ten nábytek po rodičích. Držela ho za ruku jako právoplatná majitelka. Vstoupila, rozhlédla se, uviděla starou svatební fotografii, která visela na nezvyklém místě, na pilíři mezi dvěma okny. Muže s dobovým účesem a velmi pohlednou mladou ženu. Zdálo se ji, že se znají. Jakoby na ni mrkla.