Musel jsem chvíli počkat než jsem napsal blog, do doby, až dozněly pocity z představení.
Musel jsem chvíli počkat než jsem napsal blog, do doby, až dozněly pocity z představení. Poprvé v životě jsem si napsal divadelní hru, poprvé v životě jsem si ji režíroval, hned na poprvé jsme měli plný dům. Lidí přišlo hodně, docela jsem byl překvapený, kolik přišlo lidí, které jsem vůbec neznal. Jediný kaz byl kolaps mé sestry z vedra v místnosti. Ale naštěstí i když volali záchranku, tak vše dobře dopadlo. Nic vážného. Dozvěděl jsem se vše až po představení.
Měl jsem svátek a dá se říci, že jsem si dal za pomoci těch, co tu hru zahráli, hezký svátek. Udělali mi radost. V sále bylo ticho, když si Martin házel smyčku kolem krku aby markýroval oběšení. V sále bylo ticho, když se Eliška balila, aby opustila svého milence. Tomáš hrál na fagot a hrál tak, že ač jsem tohle všechno slyšel už po několikáté, šel mi mráz po zádech. Potlesk byl velký a pochybuji, že by byl jen ze slušnosti. Sabina dojímala svou láskou k muži, který miloval jinou a happyend se nekonal.
Ptali se mě lidé, jestli jsem měl trému. Musel jsem jim po pravdě říci, že neměl. Byl jsem jen zvědavý, jestli ti, co dva měsíce na tom dřeli, se nepoloží. Nepoložili. Zkoušeli jsme u mne doma v pracovně, pak v malé učebně a až nakonec v ono studiu Alta. Technik Štěpán byl vynikající, udělal pro nás vše, co jsme na něm požadovali a nepožadoval nijak horentní sumu. Pár nadšenců-odvážlivců, co nikdy nehráli divadlo, mimo Sabiny plus Radky, která dělala scénu a výpravu. Těch pár nadšenců zaujalo víc jak padesát lidí, víc se do toho prostoru diváků nevejde, natolik, že opravdu sledovali a nikdo nerušil.
Byl to úspěch a byl to zasloužený úspěch. Nemůžeme a ani se nechceme tomu věnovat profesionálně, ani jeden z nás, nemá tu ctižádost, snad mimo Sabiny dělat divadlo profesionálně. Zkusili jsme, ochutnali a nastávají nám zase všední dny. Po představení jsme přivítali Jolanu, tedy mou dal knihu, „Paradox abstinence-Jolana” Já si udělal malou bilanci svého terapeutického a tvůrčího života, popovídali a šli domu.
S pocitem radosti, že jsem si zase splnil svůj sen. Tedy jeden ze svých snů, který jsem měl asi dva roky, od chvíle, kdy jsme se seznámili s hercem Tomášem Kargerem a já tehdy žertoval, že napíši pro něj hru o opilci, co má kouzlo pro ženy.
Napřed to byl žert, pak sen, potom skutek. Jen ten Tomáš Karger v tom nehrál, vzal to za něj Martin Vojvoda a byla to šťastná volba.Sabina Vojvodová, jediná profesionálka mezi námi zářila v roli doktorky Rousové, ženy milující, ale dost málo milované Stejně jako Eliška Zárybnická, co hrála Evu Bezděkovou, fracka rozmazleného, co musí mít vše, co vidí. To když má dcera Babeta, pro studijní povinnosti se té role k mé lítosti vzdala. Naštěstí si alespoň zazpívala v duetu se Sabinou „Yesterday” na úvod a pak z celým ansámblem na konec. Zpívá stejně jako Sabina krásně a mě bylo líto, aby jen nečinně přihlížela. Nevyužít toho talentu.
Měl jsem nápad, byl to riskantní nápad, ale vyšel. Kdo se bojí, nemá nic, jen stížnost na nespravedlivý svět a hlupáky kolem něj, co mu házejí klacky pod nohy. Byl to hezký den a já za něj Pánu Bohu z celého srdce děkuji. S tím děkuji, těm výše uvedeným a dále Janě Novotné, která má mnoho povinností na lékařské fakultě, kde učí a zkouší biochemii a nějakou odnož biologie. Přesto přišla a zahrála hromádku neštěstí, matku opilcovu. Heleně Ladové Liškové,co hrála zhrzenou, žárlivou manželku, co neodpustí a neodpustí Honzovi Salavovi, coby psychiatru, alias mozkoškrabovi. Kryštofu Jankovi, co zcela splnil mou představu vypravěče.
Tomáš Františ, co by člen ctihodné České filharmonie mi splnil všechny mé požadavky a nápady, které jsem měl, co se muziky týče. Hodinu hrál na fagot, doprovázel celé představení a ještě se ujal role otce Evy a tím pádem kamaráda jejího milence. Radka Josková jak jsem zmínil, přes všechny své závazky udělala nejen scénu a řekla lidem, co si mají obléct, ještě vytvořila program.
Petr Parák pilně stavěl scénu. Libor Podhorský vytiskl program, měl s tím práci, moc mu nevycházely fonty, ale nakonec vše dobře dopadlo.Pan Jiří Hanausek nám na tu legraci přispěl dost velkou částkou a ani si nepočkal na veřejné poděkování. Prý vždycky uteče, povídal. Jana Krupičková, má pravá ruka už devět let, zařídila, co bylo potřeba. No a já seděl a zíral, co se na jevišti děje.
Odehráli, zazpívali závěrečný song, pochopitelně opět Yesterday, uklonili se a bylo hotovo. Takhle jednoduchý to bylo. Jo jo.