Dorazil jsem včera večer domu urvaný jak tažný kůň. Úterý je vždy velmi dlouhý den. Odcházím ráno po šesté, vracím se ke dvacáté hodině.
Dorazil jsem včera večer domu urvaný jak tažný kůň. Úterý je vždy velmi dlouhý den. Odcházím ráno po šesté, vracím se ke dvacáté hodině. Klient mě vzal do centra, takže když jsem kráčel Voršilskou, zjistil jsem že proti mě jde paní Havlová. Sama bez ochranky, nebo komorníka. Vypadá dobře, pouze vrstva make-upu byla trochu větší než je běžně zvykem. Okamžitě se mi vybavila písnička od Mládka, …má milovaná, proč chodíš taková zmalovaná? Tak chápu, i bývalé první dámy mají tendenci inzerovat mládí, kterého se jim nedostává. Konečně ženy v tomhle směru se stále snaží podvádět a inzerovat něco, co občas už není.
Nejen ženy, ale i muži. Znám několik mužů, starších mužů, co si barví vlasy, aby nebyly vidět šedivé vlasy, tedy pokud vlasy mají, a navěšují na sebe různé ozdoby, aby vylepšili svůj mladistvý vzhled. Jo, když jim to pomůže, proč ne? Stejně všichni na nich, podobně jako na ženách vidí, že je to jen šalba a klam. Hrajeme všichni nějakou hru. Hru na mládí, nesmrtelnost, infantilníme jako společnost, sami sebe přesvědčujeme, že jsme tak mladí jak se cítíme. Doufáme, že se tím dostaneme z onoho kolotoče, co nese jméno život je pozvolné stárnutí. Nedostaneme. Stárneme si „vesele” dál.
Jak jsem včera dorazil domu, tak jsem cítil, že už toho mám skutečně dost. Několik těžkých skupin, jedna nepříjemná zpráva o chlapci, co utekl z léčebny a na útěku přepadl nějakou ženu. Což samozřejmě mě nijak nenadchlo. Kluk, bude mít tímhle poznamenaný život. Dozvěděl jsem se onu zprávu během skupiny, volalami jeho babička. Musel jsem se znovu přeladit abych byl schopen sledovat děj na skupině. Mládenec je z rodiny, kterou dobře znám a je mi poměrně blízko. Cestou ze skupiny jsem tak s právníkem, který mě právě vezl do centra probíral, co ho asi čeká. V každém případě jeho i jeho rodiče nic příjemného.
Takový je život stárnoucího terapeuta závislých. Sem tam něco příjemného, většinou nepříjemné věci. Nebyl jsem včera naladěný na jakékoliv další špatné zprávy, tedy jsem zalehl a probudil se ve tři ráno. Chvíli cvičil, abych dal do pořádku chátrající tělo a pokračoval ve spánku až do deseti hodin dopoledne. Zřejmě tělo potřebuje odpočinek. Za chvíli by měl dorazit klient. Objednával se minulý týden a hrozně se divil, že jsem mu sice nabídl nejbližší termín na sobotu, jenže na něj příliš brzy. V jedenáct dopoledne. A ještě víc se divil, že se podle něj považuji za natolik exkluzívního, že mu nehodlám přizpůsobit svůj sobotní program.
Typický projev závislosti. „Jsem tady, mám chuť s tím něco dělat a vy se všichni musíte činit, abych si svojí změnu náhodou nerozmyslel.” Takhle jednající, vždy ujistím, že je mi zcela jedno, jestli si to chtějí rozmyslet, či nikoliv. Konečně jako onen chlapec, o kterém jsem psal ze začátku, následky svého závislého chování si ponese především on sám, pokud to nezastaví. Bez ohledu na skutečnost jestli mu je šestnáct, nebo šedesát. Jeho skutky ho dohoní a vystaví mu účet. Je tedy v jeho zájmu aby se včas probudil a dorazil. Pokud ne, má smůlu.
Kolik už jsem těch šestnáctiletých viděl? Mnoho a mnoho. Úspěchů málo a málo. Většinou jsem jen sledoval postupnou degradaci. Jak jsem za ty roky některé měl možnost sledovat při jejich opakovaných návratech do léčebny. Dvanáct let jsem vedl, takzvaný „Junior klub,” který jsem zakládal. Pro pacienty od patnácti do dvaceti pěti let. Co všechno jsem vyslechl. S kolika osudy se seznámil, konečně mladistvé a mladé do věku dvaceti pěti let mám ve skupinách stále. Jen už je nemám tak koncentrované jednou týdně ve v onom Junior klubu. Jen málokterý, bohužel musím to říct, přes veškeré úsilí rodičů, terapeutů, kurátorů se dokázal odpoutat a něco pochopit.
Občas se něco povede. Bohužel jen občas, stojí to obrovské úsilí jejich a všech kolem. Někdy, jde jen o to, aby přežili ti kolem. Jak nedávno poznamenala jedna matka, jejíž dcera fetuje od svých šestnácti let, dnes ji je šest a dvacet a matka, kterou jsem poznal před těmi deseti lety, stále doufá, že se stane zázrak, chodí s přestávkami ke mě do skupiny pro rodinné příslušníky, kde podle svých slov alespoň načerpá trochu energie na další čekání. Někdy vlastně o nic jiného nejde, než udržet rodiče, prarodiče, či sourozence natolik v pořádku aby se nedali ničit, manipulovat, vydírat.
Tohle považuji za stejně důležité, jako naučit ty rodinné příslušníky určité strategii, která pomůže těm jejich ohroženým závislostí, najít cestu ke změně. Rodina skutečně může sehrát zásadní roli tím, že se umí spojit, proti negativním projevům závislého, naučí se nedat okrádat, vydírat. Tohle je mnohdy velmi rychlá cesta k tomu, aby onen jedinec něco začal dělat. Pořád je naděje, že když to nevyjde poprvé, po druhé, může to vyjít po třetí. Naděje umírá poslední.
Tak, dal jsem si v psaní přestávku, klient dorazil, trochu jsme probrali světa běh. Chtěl vědět jaká jsou rizika občasného braní pervitinu. Skončili jsme na skutečnosti, že rizika jsou jako u všech drog. Pokud se dostanu do změněného stavu vědomí, díky libovolné droze, hrozí mi skutečnost, že si díky droze přestanu ovládat, přestanu se kontrolovat. Tahle skutečnost mnohým lidem uniká, když používají libovolnou drogu jako relaxační prostředek. Pod vlivem drog ztrácíme zábrany. Sice se na mě rozzlobil, že nechci diskutovat protože on si myslí, že existují lidé, kteří dlouhodobě berou kontrolovaně drogy, bez následků. Stačilo se jen zeptat, kolik jich takových zná? Nevzpomněl si. Asi příliš těžká otázka z mé strany. Já neznám žádného.
Tuhle otázku velmi rád položím, vždy, když debata dojde až na tuhle úroveň. Takoví lidé jednoduše neexistují. Dříve nebo později, každého ono zneužívání drog dohoní. Buď psychicky, nebo somaticky, většinou v obojím případě. Rychlá relaxace za pomoci drog, má podobné účinky jako rychlé cesty třeba v józe. Bez pozvolné přípravy, nácviku, práce se některé jógové techniky mohou stát a také se stávají destruktivními, nikoliv konstruktivními. Stejně tak relaxační používání drog, většinou přechází dříve nebo později v případě že se ono relaxační používání děje dostatečně dlouho, do stavu, kdy přestávají být relaxační a stanou se místo uvolňujících, svazující.
Ovšem, kdy to nastane a kdy to bude, nikdo přesně neví. Většina těch, co se nestanou závislými totiž přestali včas experimentovat s onou „rychlou relaxací„ a přešli na bezpečnější metody. Jo jo. Třeba na relaxaci jako takovou, Zen, Jógu, nebo modlitbu. Ale pro mnohé je to příliš dlouhá cesta a výsledky chtějí hned. Tak se jich hned dočkají. Ale v trochu jiné podobě. Rozhodně ne v té jakou si přáli.