Měl jsem dnes celkem dobrý den.
Měl jsem dnes celkem dobrý den. Přišla má nejmladší dcera na oběd, našel jsem brýle, o kterých jsem se domníval, že jsem je ztratil, dozvěděl jsem se novinu, po níž se mi značně ulevilo, neboť mi došlo, čemu jsem unikl.Šel jsem pěšky do Řeporyjí a upalovalo mi to jak už dlouho ne a skupina byla výživná, jak pravil protagonista. Jo a dopsal jsem úvod ke své připravované knize a závěr jedné části.
Babeta přišla, jak jsme se domluvili, takže jsem už měl připraveno k obědu, jen osmažit řízky. Chtěla pomáhat, ale na smažení řízků, i když vlastně léta skoro vůbec nevařím jsem pomoc nepotřeboval. Nezapomněl jsem zřejmě nic ze svého „kuchařského umění.” Byly doby, kdy jsem si vařil denně, vařil jsem i jiným, ale před mnoha lety jsem vařit přestal, to když jsem přešel na makrobiotiku, později spíš na něco, čemu Honza Lutera říkal: „Racionální výživa.” Toho, když jsem se držel, nemíval jsem nadváhu, cítil jsem se dobře, můj zažívací trakt si liboval.
Jo, teď jsem si uvědomil, že mi Láďa přinesl houby. Tak si po letech udělám zítra smaženici. Moc na sbírání hub nejsem a mám pocit, že jsem někdy na jaře povídal, že bych si dal smaženici, ale bohužel si ji nedám, neb mi nikdo nedá houby. Láďa mě dnes zaskočil. Postavil mi vedle židle tašku a povídal: „Tady máš.” Sem nevěděl co. Neb jsem si nebyl vědom, že bych si o něco říkal. Ale podíval jsem se a zaradoval. Houby. Jo jo. Zítra se do nich dám. Jen bych potřeboval sílu, která by je očistila, ale v dohlednu žádná není, takže se budu muset osvědčit sám.
Babeta byla dnes povídavá, já taky, vyprávěl jsem ji historky ze svého života, aby měla malý přehled, ne všechny, některé ty zajímavé jsme si nechal pro sebe. Nemusí všechno vědět. Ona mi také něco vyprávěla, byly to hezké tři hodiny, co tu byla. Nakonec jsem ji pustil kousek jednoho westernu, který mě onehdy tůze pobavil a kupodivu měla zájem abych ji ho dal na CD. Tak se doufám také pobavila. Zdrbli jsme koho se dalo.
Někdy se den skutečně vyvede a ukáže se, že i když jsou na světě smutné věci, jsou i hezké věci. Setkání s dcerou je jednou z nich. Pořád se ještě po tom dvacetiletém odloučení učíme spolu mluvit, setkávat se a poznávat. Pomaloučku, polehoučku se věci vrací do kolejí, do kterých patří. Odešla četl jsem znovu ty komentáře k včerejšímu a předvčerejšímu blogu. Přes všechny výhrady, trvám si na tom, že ona spravedlnost je nutná. Jak se chováš, tak se k tobě budou chovat i druzí lidé. Ne všichni, protože ne všichni jsou vstřícní a zralí, ale ty nezralé dostihne také ta spravedlnost.
Pochopitelně jsou výjimky, ale ty potvrzují pravidlo. Chápu, že člověk může v afektu zbourat vztah, ukončit ho a potom léta litovat, že odehnal někoho, koho měl rád a dodnes se s tím srovnává. Ano s některými vztahy se srovnáváme léta, s některými jsme srovnaní během týdnů. I to je spravedlnost. Lidé se do sebe tak moc neliší a přesto jsou někteří, co nám zcela voní, jak nikdo jiný. Rozumím tomu. Tohle jsem prožil s Babetinou mámou. Deset let jsem se srovnával s tím vztahem. I to byla spravedlnost, že jsem potřeboval deset let na srovnání. Kolik let předtím jsem do vztahu jen tak vstoupil abych po nějakém čase jen tak vystoupil. Takže jsem si ten čas nakonec vybral v jednom vztahu za všechny.
Tohle, co tu píši je můj osobní názor, nijak odborně podložený. Jednoduše si to myslím. Ty, které jsem … zlehka jak trampský bágl rozbalil…, jak zpívají Greenhorni, co se asi srovnávaly s mnohem větší tíží než já, tak za ty s tou jednou sem si to vybral za všechny. Muselo to tak být. Pravdou je, že potom už jsem nikdy tak lehce do vztahu nevstupoval, ani nevystupoval. Neprožíval jsem při loučení žádné zvláštní drama, ale přeci jen už fungovalo, něco jako svědomí, soucit a cit. Musel jsem skrz ono utrpení pochopit, že takhle trpí i druzí. Že není radno slibovat, co nehodlám splnit. Ona spravedlnost je neúprosná.
Někdy se lidé rozcházejí, protože mají pocit, že jim nic jiného nezbývá. Po čase zjistí, že přeci ano, ale za tu slepotu, jednoduše zaplatí. Spravedlivě. V okamžiku, kdy onu platbu nejméně čekají. Poslouchal jsem kdysi na skupině příběh, který se vlekl měsíce. Žena, která měla pocit, že ji nic jiného než odchod nezbývá, odešla a po čase, zjišťuje že nemusela. Jenže muž, už najednou není náchylný k soužití. Je zaseklý, protože není schopný unést její nevěru, její přilnutí k jinému. Odešla, když už byl jakž takž v pořádku. Chápu jeho, chápu ji a je jen na něm, jestli dokáže unést, že s ženou, kterou považuje za osudovou, spal někdo jiný. Tohle je pro mnohé muže zásadní otázka.
I to je taková spravedlnost. Odešla, nechtěla čekat na zlepšení, nechtěla být jen tou,„ co poskytuje,” našla si někoho, koho „velmi milovala” aby nakonec zjistila, že zas tolik milovaná asi nebude. A nebude ani tak podporovaná. Sliby se slibují, blázni se radují, říkala moje babička. A nejen ona. Najednou ona osudová žena nedostala ani polovinu toho, co předtím. On se trápí, ona se trápí a nemohu k sobě. Jo v takovém případě je těžké velmi těžké dosáhnout odpuštění. Dva lidé, kteří k sobě patří, najednou se nemohou přiblížit, protože jeho dohonila minulost a jí netrpělivost.On ji říká, že neví, jestli bude někdy schopný ji odpustit, žít s ní, ona se zlobí, protože, on se, z jejího hlediska neumí vyjádřit jasně, jestli s ní chce být, nebo ne. Volají si, setkávají se a nemohou spolu žít. A neumí bez sebe žít.
A mezi nimi jsem já, kdy mě oba jednotlivě navštěvují a žádají abych s jedním nebo druhým něco udělal. Abych je opravil. Tak zase jeden depresivní blog. Měl jsem sice hezký den, ale pokud si vzpomenu na svoji práci, toho hezkého tam najdu málo. A vlastně, jen jsem tak chtěl reagovat na ty komentáře. Aby mi z toho vyšla zapeklitá historka o dvou lidech, co se mají rádi a přitom, se nemohou setkat. Zatím. Oba udělali chybu, oba za ni spravedlivě platí a mě jen napadá, že Kristus říká: „Milosrdenství chci, ne jen spravedlnost.” Tak, jak tohle vlastně všechno je?
Království je v tobě a mimo tebe.
nalezneš-li sebe sama, budeš nalezen.
Nenalezneš-li sebe sama, budeš žít v chudobě.
A promeškáš-li čas k nalezení sebe sama, zkáza tě nemine.
Apokryfní Evangelium sv.Tomáše.