Vyrazil jsem včera na výstavu fotografií mého kmotřence Martina. Byl před
Vyrazil jsem včera na výstavu fotografií mého kmotřence Martina. Byl před
časem na Kubě a tak vystavil fotky, které se mi líbily jak tématicky, tak
provedením.
Sice hned na začátku jsem se musel prosadit, když někteří jeho přátelé co
seděli vedle mne u stolu si chtěli dát víno, což nemám rád, protože zásadně
nesedávám s lidmi, kteří v mé přítomnosti pijí alkohol. Bud oni si ho
nedají, nebo já odejdu. Většinou, ti co mě znají, respektují můj pohled a
postoj na věc.
I zde se tak stalo. Vypadám v tomhle směru nesnášenlivý, ale s tím celkem
nemám problém. Nakonec s kým budu nebo nebudu sedět u stolu, ty lidi si
vybírám sám. Buď si odsednu, nebo odejdu, pokud trvají na svém právu, které
jim neupírám, pouze jen nemá rád ve své přítomnosti lidi, kteří pijí
alkohol.
Vím, že jsou lidé, co říkají, že bych se měl trénovat v toleranci. Ale
já moc za moudré ve svém případě takovou toleranci nepovažuji. Nemám potřebu
se dát rozjíždět. Jak se mezi námi abstinujícími závislými říká. Viděl
jsem dost těch, co byli několik hodin hrdiny, aby potom několik let se
vzpamatovávali ze svého hrdinství.
Vždy, když čtu články Lůžka
v blázincích se plní alkoholiky a narkomany kde si na jednu stranu pan
doktor stěžuje, že blázince se plní závislými a jedním dechem zároveň
propaguje chybějící terapii, kde se má závislý naučit pít, fetovat, kontrolovaně, pak
vlastně netuší, že tyto „terapeutické” přístupy, ty blázince
plní. Už jsem viděl mnoho těch, co zkoušeli ty metody uplatnit v praxi.
Detox se jimi plní, jen to fičí.
Nelze popřít, že být abstinentem skutečně je občas odříkání, utrpení,
které většina těch co absolvují terapii, zpočátku dost těžko nese. Ale když
nese, výsledky se časem dostaví. Občas poměrně i brzo. On se vždy najde
někdo, kdo myslí, že konečně objevil Ameriku, a pak se ukáže, že ten přístup
funguje velmi omezeně, nebo skoro vůbec.
Netýká se to jen terapie závislosti, ale i výchovy dětí, partnerských
vztahů, pohledu na sex atd. Nakonec se ukáže, že nejbezpečnější způsob
života v abstinenci, je opravdu se vyhýbání rizikových situací pro
samotného závislého, protože tomu závislému život sám poskytuje dostatek
jiných možností, jak přiměřeně riskovat. Neboť bez rizika života řádného
není.
Stejně jako alergik, astmatik prostě se neposílí tím, že chodí do
rozkvetlého sadu, nebo na posekanou louku, je-li alergický na pyl, tak se
závislý na alkoholu neposílí, když snáší své chutě, vedle někoho, kdo si
bez omezení lije do volátka, jak se říkalo v dobách mého mládí. Jako ten
alergik, tak závislý se musí o své bezpečí postarat sám. Nikdo to za něj
neudělá.
Slova o tom, že oni přece vědí a tak mi nenabízejí, jsou racionalizace,
která mi má sloužit k tomu, abych nemusel ukázat svou „slabost.”
Přiznat, že mám handicap. Všichni lidé mají nějaká handicap, většina se ho
snaží nepřiznat a většina tím vlastně trpí, protože snášejí něco, na jehož
zvládaní vynakládají velkou část svých sil, jen aby vypadali jako
tolerantní.
Většina lidí, chce vycházet s celým světem, raději trpí, než by řekli:
„Ne, tohle trpět a snášet nechci!” Nechají se kopat do
bolavého místa, jen aby vypadali, že jim nic nevadí a ta trocha bolesti
nestojí za řeč. Mínění druhých lidí je jim milejší, než vlastní pohodlí a
cena druhých je vyšší,než cena vlastní.
Tohle ovšem není nic pro mne. Já si klidně vyberu s kým se budu
kamarádit, koho a co budu tolerovat, co budu a nebudu snášet. Nakonec, jde
jen a jen o mne a já sám sobě jsem nejbližší. Jsem prostě ochoten se
zřeknout „dobrého” mínění lidí, které neznám, třeba už je nikdy
neuvidím, budu v jejich očích slaboch, co ani po letech abstinence, není
schopen se s něčím vyrovnat.
Ano, přiměřená zátěž, přiměřené utrpení člověka formuje, ale jsou prostě
situace, na které nemá. A pokud není natolik soudný aby si řekl, že na ně
nemá, trpí až občas i zbytečně hyne. Případně se z nich zblázní. Už jsem
viděl dost těch, co se z chlastu, fetování, hazardu zbláznili a pamatuji
dost těch, co si ze samých důvodů sáhli na život, protože se dostali díky
svému „hrdinství” do pro ně neřešitelných situací.
Někteří to nakonec přežili. A když s nimi mluvím potom, říkají shodně, že
chtěli už mít jen klid. Už nechtěli nic, jen mít klid od všeho, protože
přestali věřit, že se ještě něco může změnit k lepšímu.
Apoštol sv.Jakub říká jasně. …jeden má víru a druhý skutky. Ukaž mi
svou víru bez skutků a já ti ukáži svou víru na skutcích. Jakmile chybí
víra a nebo je jen víra, bez těch skutků, pak je zle. Ano, byly doby, kdy
jsem vstával, lehal s tím, že se chci dostat z toho marastu, ve kterém sem
byl, věřil jsem že to všechno zlé zvládnu, ale zároveň s tou vírou jsem
dělal ty skutky.
Učil jsem se trpělivosti, učil jsem se sebeovládání, učil jsem se
rozeznávat rizikové situace, učil jsem se dát na pocit, který mě varoval
před nebezpečím, které se skrývalo třeba v lidech, co se tvářili jako
vševědové, co vědí lépe než já, co je pro mne důležité a potřebné. To
všechno se dá naučit, všechno se dá rozvinout patřičným tréninkem, který je
občas tím utrpením, když to hned všechno nejde, jak by si člověk přál. Učil
jsem se zvládat svou agresi, která pramenila právě z té frustrace, že věci
nejdou jak by měly jít a lidé mne nemilují tolik, kolik bych si přál.
Žít v abstinenci se člověk učí. Nikdy není chytrý zcela, ale je-li pilný,
většinou umí dost, aby příslušnou situaci zvládl a vyrovnal se s ní. A mohou
se tohle samé učit i lidé, kteří závislí nejsou, ale mají jiné handicapy,
které je limitují. Přiznat si a učit se zvládat. To je cesta a do zvládání
patří i umění se vyhnout nebezpečí a jen díky tomu vyhnutí, přežít. Jo jo.