Nakonec i samotní kumpáni jsou kreténi

Někdy si píši jen tak, bez nějakého cíle, začnu a čekám, co z toho vyleze. Má tohle chování pro mne ten smysl, že pozoruji své myšlenky.

Někdy si píši jen tak, bez nějakého cíle, začnu a čekám, co z toho vyleze. Má tohle chování pro mne ten smysl, že pozoruji své myšlenky. Jedná se o meditaci za pomoci pohyb prstů, kterou pozoruji a zapisuji své myšlenky, tak jak jdou.

Nakonec meditace jako taková, tedy alespoň ta, co dlouhodobě praktikuji, má podobný průběh. Sedím nehnutě, pozoruji plynutí dechu , nakonec jak je vidět, ona „nehybnost” je dost sporná, pokud vám bije srdce, dýcháte, pohybuje se břicho a hrudník, pak se dá říci, že pozoruji pohyby různých částí těla, které se hýbou bez mého vědomého úsilí.

Dalo by se říci, že ono samovolný pohyb tělesných orgánů, se podobá plynutí života. Ten jde bez jakéhokoliv vědomého úsilí libovolným směrem kupředu. Nebo nějaký směrem. Je to podobné pozici Země, člověka ve vesmíru. Kam vlastně směřuje země, jakým směrem? Kam směřuje sluneční soustava? Máme-li být upřimní, nevíme.

Jestli mne něco na životě i meditace baví, tak právě ono „bezcílné” směřování. Sedím, pozoruji, dýchám, nechávám dech jít podle potřeb svého těla. Ráno vstanu, jedu do práce, nebo někam jinam, nikdy nevím, co se ten den odehraje. Ona nevědomost pochopitelně vyvolává nejistotu, ale na druhou stranu je nejistota, nevědomost zábavná práv v tom očekávání, co se vlastně stane, co se přihodí.

Dnes jsem díky jedné komentátorce zjistil, že můj blog, „Žiji za své pane ministře, nikoliv z daní,” který jsem umístil na svém webu a v sekci blogy iDnes uveřejnili na www.pravyprostor.cz Sice se mě na nic neptali, ale potěšilo mne ti lidé mají podobný postoj ke svobodě člověka jako já. Nepíši skoro vůbec blogy o politice, rád píši blogy o životě prostého člověka, kterým jsem, vždycky jsem jim byl a asi takový už umřu.

Vzpomínal jsem dnes na své učitele. Uvědomil jsem si jednu věc. Byl jeden dva, který mi utkvěl v paměti, protože měl jisté kouzlo, dnes se používá slovo „charisma.” Ale jak jsem vzpomínal, tak mi došla jedna věc. Ti ostatní, kteří mi v paměti tak neuvízli, byli stejně důležití, jako ti s tím kouzlem.

Tušil jsem tohle už dávno, ale zformuloval jsem a dospěl jsem k tomu plně dnes večer, když mi dva pacienti, pochopitelně mladí a tím pádem, jak už mnozí mladí mají ve být zvyku „vševědoucí” řekli, že jim tento týden nepřipadám tak hrozný kretén, jako jsem se jim zdál ze začátku. Prý přišli na to, že říkám zajímavé věci.

Pobavilo mne to. Chápu, že mé krásné kolegyně jsou ve větší oblibě, nakonec lépe se jim na ně kouká, ale možná jednou pochopí, že člověk, který jim věnuje péči, i přes to, že tuší, že ho považují za kreténa, je stejně důležitý, jako ty kolegyně. Musím říci, že většinou tuhle skutečnost pochopí a jsem hrdý na to, že se cítí v mé přítomnosti natolik bezpečně, aby si tohle troufli říct. A došli i díky mému úsilí k tomu,že problém není ve mě, ale v nich, že nejsou ochotni naslouchat faktům, která jim předkládám. Fakta jsou vždy nejvíc zasahující.

Ano, ve společnosti tam kde se lidé cítí bezpečně, nemanipulovaní, tam si troufnou říci, ledacos nepříjemného. Neuráží mne, když si lidé o mě myslí, že jsem kretén, ale pokud v diskusi tyhle hodnotící soudy používají, pak s nimi nediskutuji. Na webu je nemilosrdně mažu, mohou si myslet, že ze zbabělosti, protože nechci, jak rádi manipulanti zdůrazňují, slyšet pravdu. Jejich „pravdu.” Pravdu, kterou mě hodnotí jako kreténa. Ale, pokud bych s nimi diskutoval na této úrovni, pak by bylo asi faktem, že kretén jsem.

Pokud mne někdo nazývá náckem, xenofobem, kreténem, pro mé názory, pak bych tím kreténem, kdybych si to nechal líbit, skutečně byl. Pak bych byl skutečně zbabělý, pokud bych se nechal beztrestně urážet. Roztahovat ve svém prostoru a nechat si překračovat hranice. Těší mě, když mi někdo oznámí, že mě za kreténa přestal považovat, ale pokud by tak o mne mluvil nahlas, pak by musel nést důsledky.

Má-li někdo pocit, že mé chování, názory, oblečení atd, je pro něj těžko přijatelné, pak mi sděluje, že má se mnou problém. S tím se mohu zabývat, ale také nemusím. Docela mi to může být jedno. Většinou mi bývá jedno, že mě nemají rádi moji pacienti, podobně jako komunisté, socialisté, neomarxisté, obecně nazývaní sluníčkáři, Ti všichni jsou přesvědčení, že co je moje je jejich a co je jejich, do toho mi nic není.

Z jejich hlediska pravicový kretén. U pacientů jen kretén. Z jejich pohledu mám jako kretén pochopitelně povinnosti jen já, oni mají práva. A já se o tom dokonce nedám ani přesvědčit a nehodlám tu jejich pravdu pochopit.

Na rozdíl od sluníčkářů, bolševiků a socanů, se mnozí pacienti rychle poučí, že je to jinak. A přestanou si občas myslet, že jsem kretén. Dokonce jsou ochotni mi naslouchat a třeba se i poučit. Také umějí utrácet skvěle cizí peníze, ale mnozí časem pochopí, že utrácení cizích peněz, není zrovna nejoblíbenější lidská vlastnost v rodině, mezi přáteli. Pochopitelně, pokud utrácí cizí peníze s kumpány sobě rovnými, jako bolševici a socani, pak pro tu chvíli oblíbení jsou, ale jen pro tu chvíli. Pak už ne.

Peníze dojdou, skončí i láska kumpánů k socialismu, protože přijde čas, kdy ti pacienti, komunisti, socani a sluníčkáři chtějí sáhnout i na peníze těch kumpánů. To je pak ale řevu. Najednou jsou těmi nechápavými kretény i ti kumpáni. Kdo by to řek? Jo jo.