Dorazil jsem do Mirovic, udělal jsem malou desetikilometrovou zacházku. Nikdy jsem tu nebyl. Dojím tu „úžasnou“ klobásu.
Dorazil jsem do Mirovic, udělal jsem malou desetikilometrovou zacházku. Nikdy jsem tu nebyl. Dojím tu „úžasnou“ klobásu. Dvě hospody na náměstí, jedna zavřená, druhá tradiční nabídku, klobása, hemelín a utopenci. Potřebuji dobít mobil. Tak jsem se obětoval a tu klobásu si dal.
Poslouchám důchodce, jak vzpomínají na totáč, kdy nemuseli „krást“ protože to zboží, co rozváželi, sice nebylo jejich, ale byla to vítaná příležitost k různým šmelinám. To, že memuseli krást zdůrazňují. Kdyby se poslouchali, co vůbec říkají.
Holt malý český člověk. Pak se lidé diví, že když se malý český doktor, malý český podnikatel dostane k lizu, že krade ani poledne nedrží. A v hospodě jim podobní burani nadávají do zlodějů.
Jak je vidět, máme těch padesát let totalismu hezky pod kůží. Ono občas neškodí si udělat malý výlet po Čechách. A dívat se a poslouchat. Buď se změníme jako jednotlivci a pak máme šanci na lepší vládu, parlament obecní zastupitele. Jenže, když malý člověk zlodějnu považuje za šikovnost, pak Pán Bůh s námi a zlé pryč. Jenže Pán Bůh v českých zemích není zrovna v kursu. Tak nevím.
Jinak, když už mířím na to Zvíkovské podhradí, tak vzpomínám, jak sem tam v roce 1990 tudy šel a dal si jídlo v první privátní hospodě. Naproti byla státní, ta byla podle všechn těch socialistických pravidel. Číšník na moji otázku jestli mají něco k jídlu ukázal s pohrdáním právě na tu privátní abych šel obtěžovat tam.
Tak jsem šel a v té privátní mě uvitali, bez řeči a keců, že limonádu si můźu dát u krámu. Donesli limonádu, pamatuji se, že jsem si dal vepřo knedlo zelo se šesti, snědl a říkal sem hostinský. „Bohu díky, že ten kapitalismus dorazil“ Ona se smála a říkala. “ Ještě si chvíli počkáme.“ Měla pravdu. Ale od té doby mám Zvíkovské podhradí spojené s tímhle zážitkem.
No je skvělý, že jsem zabrousil až sem. Strejcové se baví o vojně. Pláčou, že v těch osmdesátých a devadesátých letech stála vojna, cituji: „za hovno, samá vycházka, žádný výcvik.“ Jo jo, někdy je to smutný pohled a poslech lidí, kteří jsou mými vrstevníky, jak sem jim celý život smrskl na chlast a kecy v hospodě.
Seděl jsem včera pod stromemu silnice, vařil kafe, když zastavil vedle mne manželský pár s autem a pán v mých letech mi říká. „Prosím vás kam jdete? Viděli jsme vás v Nepomuku, ráno v Blatné, teď tady.“ Vysvětlil jsem mu, co a jak. Díval se na mě a ptá se: „Kolik je vám let?“ Řekl jsem mu pravdu. “ Šedesát jedna. Táhne mi šedesát dva.“ paní se smála a jen kroutila hlavou. Povídala, že asi nemám, co dělat?
Něco na tom bude. Kdybych byl řádně ženatý, měl dům a auto, asi bych si nemoh jen tak zbůhdarma ve dvaašedesáti vařit kafe u silnice a chodit si kam mě napadne. Třeba do Mirovic a pak zase zpátky. Jo jo.