Tedy mám den, asi sem ráno stoupl na bludný kořen. Ušel jsem devatenáct kilometrů, posunul se o jedenáct kilometrů kupředu. Dvakrát jsem „instiktivně“ zvolil směr a „vydělal“ sem osm kilometrů.
Tedy mám den, asi sem ráno stoupl na bludný kořen. Ušel jsem devatenáct kilometrů, posunul se o jedenáct kilometrů kupředu. Dvakrát jsem „instiktivně“ zvolil směr a „vydělal“ sem osm kilometrů. No nekupte to. K tomu bouřka a o zábavu je postaráno. Dorazil sem do vsi Měčín, kde je otevřená hospoda, sice si mohu nabít mobil, dát kofolu a kafe. Ovšem to je všechno. Naštěstí sem měl malé zásoby, takže ráno jsem debužíroval. Měl jsem tři včerejší rohlíky a majku. Ovšem situace se mění každým okamžikem. Neb teď mi hostinská prozradila, že o půl kilometru dál jsou rákosníci, co mají do sedmi otevřeno. Tak sláva. Asi hlady. nebudu.
Zase žádná soucitná dívčí duše nebude trnout jak to dopadne. Zlatí Vietnamci. Ale mělo to bloudění výhodu. Našel sem skvělé místo na umytí, prádelnu odpočinek a vaření. Holt k obědu sem měl skvělou čínskou nudlovou polévku. Víc domovský ruksak nedal.
Tak, měli otevřeno a všechno, co hrdlo ráčí. Tomu se říká kapitalismus. Zákazník kupuje, tak je otevřeno, je otevřeno, zákazník kupuje. Malý český člověk bude závidět, leč neotevře. V hospodě nic nemá protože by neprodal. Říká. Ale Vietnamec má a prodá. Jo jo, kdy tohle ti naši ubrečenci konečně pochopí?
Večer se nachyluje, mírně prší. Až přestane, začnu hledat tábořiště. Léto si tedy představuji jinak. Bohužel je takové jaké je, a jelikož sem nejel na Krétu, mám co jsem si vybral. Jo jo. Počasí, emoce a ženský jsou vždy nevypočitatelne. Ani s jedním nemá smysl ztrácet čas naříkáním. Muž jen zatne zuby, občas si postěžuje, aby měl pocit, že něco pro své duševní zdraví udělal a jinak nereptá. Ne moc a ne nahlas. Protože ten kdo si moc stěžuje, tomu bude přidáno a naloženo ještě víc. Povídala moje babička Mandzáková. A měla recht. „Makat a nekňučet.“ To zas říkám já.