Ušel jsem dnes jen pár kilometrů, když jsem předtim ještě poseděl pod střechou klubovny na hřišti v Koutě na Šumavě. Ted si vařim
Ušel jsem dnes jen pár kilometrů, když jsem předtim ještě poseděl pod střechou klubovny na hřišti v Koutě na Šumavě. Ted si vařim
čínskou polévku od Vietnamců, sedíce v čekárně, která je jak stvořená pro flákání. Má okna, dveře, je čistá a těsně za vsí. Pokud se zde neschází mistní mládež, pak je to ideální místo, kde přečkat.
Jo, autobusove čekárny celého světa byly a jsou mým oblíbeným útočištěm. V Chile, Kanadě, Novém Zélandu po celé Evropě od Děčina po Gibraltar, přes Izrael, všude jsem je použival jako útočiště před deštem, chladem a větrem, nebo před vedrem či jen jako jistou míru pohodlí.
Pohodlí, kdy se mi nechtělo natahovat celtu, nebo stavět stan a ráno vylézat z mokrého stanu do deště a doufat, že cestou vysvitne slunce a budu mít možnost stan usušit.
Tohle vše s dobrou boudičkou odpadá. Sice si někdy říkám jestli už nemám spíš věk na to houpat vnuky na kolenou a vyprávět jim za jejich obdivných pohledů jaký jsem byl pašák, ale jak Vojtěch, tak Dominik jsou ještě na takové vyprávění malí a myslím, že jejich matky si nijak nepřejí aby zdědili dědovu toulavou krev, leč doufám, že jednou budou řikat. „sem po dědovi Jílkovi. Ten ještě,
co ho pamatuji, se potloukal s ruksakem po světě a chodil všude pěšky.“
Musím jim dát dobrý přiklad. 🙂 Ony to jejich matky zvládnou, když si hošici budou umět poradit jako si uměl poradit jejich děda.
Jak sem dopsal v poledne blog, tak přisedla ke stolu v hospodě v Koutě, mladá dáma, takový slovanský typ. (Aby zas neměl někdo kecy, že jsem neurvalý. On asi si plete význam slova neurvalý a prostořeký, ) slovo dalo slovo, zjistil sem, že je hostinskou nedaleko od Koutu, je jinak z karlovarska a že se jmenuje Jitka a je stejně stará jako má mladší dcera Katka.
Pořád si mě prohlížela, pak jsme se shodli že mě viděla v televizi a oči se ji rozzářily, když zjistila, že jsem i spisovatel. Holt má to řemeslo ještě v zapadlých koutech Vlasti dobrou pověst. Pochopitelně jsem vypnul prsa, jak už to u staříků bývá. Konečně každá obdivovatelka dobrá, díku webu jsem ji mohl ukázat své knihy a upozornit na své blogy. Skromnost sice zdobí muže, leč praví muži se nezdobí.
Povídali jsme až do půl třetí, kdy ji jel autobus do hospody. Doprovodil sem ji k autobusu, kde byl zároveň krám, co vedou Vietnamci. Prý mimo obchodní činnosti, také kradou psy a kočky. Leč protože maji laciněji než konkurence a nikdo jim ty zlodějny neprokázal, tak jsou zatím vzati na milost. Tedy hlas lidu pravil. Hlas lidu občas kecá. Konečně v tomhle kraji to byl samý mladý strážce hranic, tak ledacos je zde zakořeněno. Tak aspoň včera také pravila Jana. Tedy špiclování a práskání.
Slečna Jitka se rozloučila se mnou velmi vlídně, ještě z autobusu mi mávala a já jsem měl před sebou celé odpoledne flákání a čerstvou informaci, kdy že dorazí má nejstarší dcera do Vlasti z UK. Protože je stejná jako já a mění cestovni plány stejně ráda a často jako já, dohodli jsme se na setkání 23.7.
No a to už budu upalovat směr sever, abych dorazil do Příbrami a když tak dojel zbytek cesty autobusem, nebo požádám někoho aby pro mne přijel. To kdyby náhodou nejel autobus. Přeci jen. Dobré osobní auto je pohodlnější než autobus. Jo jo.