Sedím ve stínu před Lidlem v Klatovech. Dojedl jsem koblihy a banány, abych trochu doplnil ten oběd, co jsem si dal v hospodě. Jak cestuji, jsem stále hladový.
Sedím ve stínu před Lidlem v Klatovech. Dojedl jsem koblihy a banány, abych trochu doplnil ten oběd, co jsem si dal v hospodě. Jak cestuji, jsem stále hladový.
Opatřil jsem si nové gumy na hůlky, musel jsem je mírně upravit, protože jsou větší v průměru než hůlky a padaly by. Jenže mám sebou izolepu, takže žádná starost. Hůlky jsem omotal a vystaráno. Jak piši, dostal jsem chuť na kafe, tedy vyndám vařič a ešus a uvařím kávu. Aby klatovští viděli jak se také dá žít na cestě.
Jak sem obědval v hospodě, dal jsem řeč s dědkama. No dědkové. Mimo jednoho byli mladší než já. Stěžovali si na poměry. Tak mě zajímalo na co si vlastně stežujou. A vlastně se ukázalo, že na zdraví, nato jak obcházejí doktory. Jeden měl týden dovolenou a nevěděl co s ní. Bodejt by si nestěžovali, celej den dřou v hospodě. Sami správci nějakých nemovitostí.
Jo, smutná historka, když chlap dovolenou tráví po hospodách, a pro pupek a bolavý záda má potíže ujít třista metrů. Vyzvídal, jestli hůlky sou dobrý. Pátrali, kam že jdu. Když sem jim prozradil, jak cestuji, pravili. že Pražáci to mají stejně lehký. A už měli viníka. My Pražaci moc neděláme a proto tak mladě vypadáme a nemáme pořádný starosti. to se nám to pak cestuje pěšky po světě.
Seděl jsem pak na náměstí a koukal po holkách. Šly tři. Tak 160 výška, váha kolem devadesáti věk dvacet let. Neodolal jsem abych se nezeptal, co jedí, že jsou tak krásně tlustý. Neměly mne asi rády. Neprozradily mi nic.
Klatovy, tedy centrum jsou pořád hezký, poprvé jsem zde byl v roce 1970, coby voják ve vojenské nemocnici. Pak až za hodně dlouho, tak si říkám jak aai vypadají ty krásné sestřičky co v té malé útulné nemocnici pracovaly. Do jedné jsem sw zamiloval láskou horoucí. Ale nechtěla mě, ta co mě chtěla, ta byla aspoň povolná.
Jo, někdy se ten život zamotá. Vlastně jsem se do Klatov dostal potom znovu až po dvaceti čtyřech letech. A od té doby ještě trikrát. Nappsledy jsem tu byl před třemi lety, když jsem mířil do Itálie. Šel jsem přes Nyrsko a Svatou Kateřinu. Tehdy fakt svinsky pršelo. Dnes je polojasno. Tak se cestuje pohodlněji.
Dopiju kafe, posbírám domácnost a budu pokračovat. Opustím silničky, neb bych musel po hlavním tahu a půjdu do Kdyně lesem. Je to o něco delśí, ale času dost, ještě víc jak dva a půl týdne dovolené.
PS: než jsem to uložil, přihlásila sw ke mě mladá Vietnamka, co mi předevčírem dávala vodu. Už se stávám mistní raritou.