Onehdy Ondřej psal na FB, aby už někdo vypnul počasí, protože je strašný vedro. No mě se zas tak hrozný vedro nezdálo, protože vedro je tak na Sahaře, ale ne tady.
Onehdy Ondřej psal na FB, aby už někdo vypnul počasí, protože je strašný vedro. No mě se zas tak hrozný vedro nezdálo, protože vedro je tak na Sahaře, ale ne tady. Tak horké počasí vypnuli a zrovna když jsem byl v polovině drahanského údolí začalo lejt. Domů jsem došel bez nějakých potíží. Ještě jsem si koupil lososa v Bille a jiné lahůdky a krapánek promoklý jsem došel domů.
Pokud je sucho na dohled, nijak mi nevadí zmoknout. Tělo aspoň se otuží. Někteří lidé jsou vážně citlivky. Trochu tepla omdlívají, trochu pod mrakem už nevědí, co by udělali aby bylo hezky. Nikdy se jim nikdo nezavděčí. Hlad nemají, zima jim není, nikdo je netýrá a stejně kňučí jak kdyby museli šlapat kolem studně a čerpat vodu. K tomu pod bičem otrokáře. Když tak někdy čtu ty nářky, říkám si, „opravdu by jste potřebovali tak týden hladu, dva roky opravdu žít pod širým nebem, nebo někde pod převisem. Aby jste věděli, co znamená zima a nedostatek jídla.”
Jinak dnes jedeme s holkami a s Vojtěchem k mé sestře. Připadám si jak za starých časů, kdy jsme jezdívali na návštěvu k příbuzným. Jo, některé události se prostě vracejí. Aspoň si holky zvyknou, že mají i příbuzné z mé strany. Míval jsem rád ty rodinné sešlosti. Jako dítě. Potom mě zas až tolik nezajímaly, ale jak už to bývá. Ve dvaceti rodiče ničemu nerozumí, jejich chování, návrhy a požadavky jsou nesmyslné, abychom po relativně krátké době zjistili, že co oni měli rádi, máme rádi také a našli jsme hodnotu rodinných setkání.
Myslím, že je dobře, že jsem ten kontakt nikdy neztratil, jak se svými dětmi, tak ani se svými příbuznými. Snad se mi nestane, že mě moje děti, díky tomu, že jsem se snažil udržet vědomí blízkosti, tak se mi nedostane toho odmítnutí o kterém psal Honza. Na tohle někdy zapomínají mnozí otcové, kteří mají za to, že pokud jim matky zabránily vychovat děti, že pak už nestojí za to, ona námaha nějak vychovávat dál. Pořád a opakovaně tvrdím, že kdyby se mělo jednat třeba jen o krátký čas, stojí za to najít děti, setkat se s nimi, promluvit, dát jim informace, kdo jsou, odkud pocházejí. Nenechat se odradit odmítnutím těch matkou a třeba ostatními příbuznými zpracovaných dětí.
Stáhl jsem si pár starých britských a amerických válečných filmů a westernů. Baví mě taková ta trochu naivita, trochu pathos i ten způsob humoru. Navíc, všechny ty filmy mají jistou míru morálního poselství. Tohle morální poselství je z dob, kdy existoval názor na ustálené hodnoty, které dominovaly, nebo se alespoň pokoušely dominovat osobnímu i veřejnému životu. Lidský život v nich má cenu, pro pravdu stojí za to jít do války, na jednu stranu je každý odpovědný za sebe, své štěstí, na druhou stranu, pokud jde o stát, obec, vyžaduje se jistá míra nasazení.
Mnozí se mi posmívají pro mou zálibu v těch filmech. Ovšem já skutečně tam vidím tu důležitou věc, a to je právě ten důraz na rodinu a obec. Na společenství. Tohle v mnohých těch „uměleckých rozervaných dílech chybí.” Ukázat rozervanou duši, dát nahlédnout do pekla osobního prožívání, udělat si jakousi osobní terapii, je mnohdy účelem všech těch většinou jen uměleckou obcí vysoce hodnocených děl. Běžný člověk má rád příběhy poskytující úlevu, naději a odlehčení odpoutání od tíhy života jako takového.
Ti umělci, kteří často chtějí aby se veřejnost zabývala jejich problémy jsou k tomuto požadavku velmi skeptičtí. Asi je pravdou, že mnohá ta válečná díla a poválečná vznikla na základě propagandistických požadavků, ale i tak se v nich mihne ono lidství, které je tak důležité. Což je absentující, právě v některých těch uměleckých dílech.
Ukazuje se nadsazeně hloubka přátelství, aby člověk přes onu nadsazenost pochopil svoji potřebu po přátelství, stejně jako rodinné výlevy v těch prostých filmech slouží k tomu, aby si člověk uvědomil míru hodnoty rodiny, kdy sice muži jsou třeba putující po celé planetě a stejně kdekoliv na světě sebou nesou ty rodinná pouta a s tím spojené rodinné příběhy. Tohle nacházím v těch starých černobílých nijak často obrazově kvalitních kopiích.
Tak, jdu se holit a za chvíli vyrazím na cestu ke Katce, kde se všichni sejdeme. Zdá se že se Katka stává centrem rodinných setkání. Naložíme Vojtěcha do sedačky, včera jsme s Babetou dumali, jak se mu v té sedačce bude ta cesta zamlouvat. Uvidíme, Babeta mu vzadu bude dělat společnost, tak by ho přítomnost hezké tety mohla zaujmout. Jo jo, to jsou ty normální rodinné starosti.