Vypadalo to zrána dobře, ještě v poledne, když dorazila Jana, všechno
klapalo, do doby, než zavolal Jarda, že potřebuje poradit, jak má říct
Vypadalo to zrána dobře, ještě v poledne, když dorazila Jana, všechno
klapalo, do doby, než zavolal Jarda, že potřebuje poradit, jak má říct
rodičům, že jeho mladší bratr skočil z okna. A „vyšlo mu to.”
Jenom jsem polknul, a řekl: ”Asi tak, jak to říkáš mě, pokud jsou
starší a nemocní, zavolej klidně záchranku.” A dodal jsem:
„Jinak nevím, co bych ti řekl, protože tady veškerý můj um
končí.” Odpověděl: „Jasně, ono se nedá nic jinýho říct.”
Takže v pátek v poledne, jsem opět musel být za „chytrého.”
Život se někdy sere. Dámy prominou.
Míval jsem jeden čas takový seriál, kdy mi volaly matky, feťáků, že se
jim předávkovaly děti. Obvykle před Vánocemi. Většinou to byly matky, co ke
mě nějaký čas chodily na skupinu pro rodinné příslušníky a pak, když viděly,
že sice ony se dávají dohromady a děti nikoliv, vzdaly to. Nebo manželky
hráčů, co se jim chlap oběsil, případně spáchal jinak sebevraždu. Mám jich
na seznamu hodně za ty roky. Tohle povolání občas přinese radost a občas
smutek, jako v životě.
Kdysi jsem o tom, jaké to je, když se předávkuje dítě, natočil i pořad
pro ČT v seriálu „Rodina a já.” To byl moc dobrý pořad, mám tam
pár účastí, kde jsem spolupracoval s Ivanou Sovišovou na námětu a scénáři a
pak jsem ho komentoval. Předávkovalo
se mi dítě Tehdy se dala umluvit Agnes, sestra od nás z oddělení, aby
trochu popovídala, jaké to je přežít vlastní dítě. Sice ji umřela dcera na
něco jiného než drogy, ale i tak to byla síla. Pro ni pro mne. Do pořadu
„Rodina a já” jsem chodil rád. Jak říkám, škoda, že skončil a
škoda, že byl vysílaný v tak blbé době. Blbý čas pro sledování. No a už jsem
dlouho měl klid. Jo je mi toho živýho Jardy líto. On se dal do pořádku,
léta abstinuje, vybudoval firmu, zaměstnává pár lidí, co vím, zachází s nimi
slušně, a teď tohle. Mladší brácha nějak nevydejchal život, napil se na
kuráž a neštěstí je hotovo.
Není na světě moc věcí, kterých bych se extra bál, ale dvou zcela určitě.
Toho, že budu jednou trpět stařeckou demencí a budu odkázaný na své bližní,
nebo, že zemře některé z dětí, nebo vnuků dřív než já. Myslím, že tohle je
oprávněný strach všech rodičů. Ale doufám, že mě postihne to štěstí, že děti
pohřbí dřív mě. Já to štěstí měl. Pohřbil jsem rodiče, nikoliv oni mě,
takže vše šlo přirozenou cestou. Ne že bych se tedy ze smrti rodičů radoval,
ale myslím, že mě stejně jako jim, nebylo milé pohřbít mě nebo mou sestru.
Případně vnučky.
Jo, není to nic hezkého, když terapeutovi umírají klienti a zůstávají po
nich rodiče. Když jsme pohřbili Jindřicha, tak jsem se musel setkat s jeho
matkou, která během tří let pohřbila dva syny. Oba umřeli na rakovinu plic.
To také nebylo setkání, které bych chtěl absolvovat každý týden. Vlastně
jsme si nic neřekli, jen jsem ji podal ruku, ona mě objala a tím bylo řečeno
vše. A po sedmi letech mi zavolala jeho žena. Zavolala mi hned po pohřbu a po
těch sedmi letech znova. Jindřich byl můj klient a později můj kamarád. Jeden z nejlepších co jsem měl. Tak jsem si říkal, že zas na druhou stranu, člověk
ví, že byl trochu prospěšný. Jo jo.