Myslím, že ještě pořád je čas!

Došlo mi konečně, že buď začneme zkoušet víc, nebo asi nemá smysl

Došlo mi konečně, že buď začneme zkoušet víc, nebo asi nemá smysl
usilovat o premiéru 23.4. Protože nebudeme mít nazkoušeno. Požádal jsem
Ondřeje, ať se stane něčím jako produkčním, bude se domlouvat s herci,
zvýšíme intenzitu zkoušek. Víc budu pracovat s dvojicemi atd. Abychom se
někam hnuli. Včera přišel Martin s Eliškou, takže jsme něco udělali. Ale
chce to víc a víc. Jinak si jen tak hrajeme a výsledek bude tristní. Hrát,
znamená jak hrát si, tak i tvrdě pracovat.

Ve tvrdé práci se zcela jasně vytříbí charaktery. Ti co mají nacházejí v
té dřině smysl, mají i výsledky. Bohužel, už jsem vyzkoušel několik
„bezpracných” metod, jak dosáhnout čehokoliv,ale jaksi se
ukázaly nefunkční. Kázeň, dril a dřina, vede k tomu, že si pak s tou
činností člověk jen hraje. Jiná metoda nemá smysl. Pochopitelně, různí
obchodníci s leností, se pokoušejí přesvědčit ty líné a movité, že bez práce
jsou koláče. Nejsou. A bez práce, dřiny a potu se divadlo hrát nedá. Ani
ochotnické.

Jo, pomalu přemýšlím, kam se vydám na dovolenou. Už jsem se ze šéfovou
domluvil, že jako předchozích dva a dvacet let, mohu mít dovolenou celý
měsíc, abych mohl relaxovat od všeho, co mě mě po celý rok zatěžuje. Abych
mohl pilně pracovat, musím umět odpočívat. Pořád platí, že nejlépe se mi odpočívá na cestě, kdy mám zem pod nohama a nad hlavou
vesmír. Doufám, že i letos opět pár stovek kilometrů ujdu. Asi se vydám do
Polska. Buď k Mazurským jezerům, nebo do Besčad. Obojí stojí za to vidět.
Polsko je krásná země a má co nabídnout. Lehce se tam domluvím a s Poláky
jsem měl vždy dobré vztahy. Besčady

Možná přijmu nabídku Petra, který mi nabízel, že mě vezme až pojede do
Sniny, odkud pochází, což je sedm kilometrů od rodiště mé matky, která
pochází ze Stakčína. Přidám, nasednu do auta, vystoupím ve Snině, projdu se
do Stakčína a odstartuji odtamtud. Na sever, přes Dukelský průsmyk a pak
dál. Už jsem tam nebyl drahně let. Ujdu, co ujdu, projdu se po lesích a
horách a navštívím skoro rodný kraj. Vždy jsem se tam cítil dobře a jako
doma.

Jít o samotě horami, sice budu funět do kopce, nejsem už nejmladší, ale
do kopce se dá pomalu vylézt a něco uvidět. Není důvod něco odkládat. Dokud
mohu a jsem naživu, mám pocit, že bych se tam měl vydat. Zkusit najít nějaké
příbuzné. Pokud je tam ještě někdo, kdo pamatuje rodinu mé matky, nebo moji
matku. Případně jiné příbuzné. Už je to čtyřicet let, co jsem tam nebyl.

Jinak se mi povedlo rozlámat svou kancelářskou židli a musel jsem si
koupit novou. Nějak mi ty židle nic moc nevydrží. Tahle, co jsem dnes koupil
snad vydrží víc. Ale moc na to nespoléhám. Buď neumím s židlemi zacházet,
nebo židle nic nevydrží. Mám sklon se přiklánět k druhé možnosti. Navíc,
když jsem si vzal půl dne dovolenou, abych si ji mohl vyzvednout, složit, a
vyzkoušet. Vše jsem v pohodě stihl do hodiny. Že dnes skončím dřív mi nijak
nevadí. Dopíši blog, zalehnu, budu si číst, neb jsem si koupil pár pěkných
knížek, něco jsem dostal, tak mám na chvíli klid.

Tenhle týden se nějak rozmnožili klienti. Jak už to bývá, jsou týdny,
kdy je takový klid, mám jen ty stálé a najednou, skvrny na slunci, nebo co,
a všichni chtějí konzultaci. Inu, nestěžuji si na nedostatek práce. Pořád
lepší nadbytek, než nedostatek. Odevzdal jsem podklady pro daňové
prohlášení, což znamená, že jsem navštívil svou účetní, poklábosil s ní a
teď už budu jen v očekávání, jaké daně budu letos platit. Placení daní není
má oblíbená disciplína.

Pochopitelně, sluníčkáři a socani, což v mých očích rovná se — lemplové,
neschopni se o sebe postarati díky vlastní práci. Ale „umělci,”
co umí utratit vždy cizí peníze, a co jsou zoufalí, když jim ty cizí peníze
dojdou. Ti jsou nadšeni z každého zvýšení daní, protože mají, co rozházet a
promrhat. Dokonce to rozhazovaní a plýtvání cizích peněz vydávají nehorázně
za práci. Těžkou a záslužnou. A ty, co jim ty peníze v potu tváře vydřené
platí, pod pohrůžkou zákonného postihu, jsou těmi socany a sluníčkáři,
vydáváni za zloděje, xenofoby a nácky.

Inu, svět se zbláznil, lidé uvažující selským rozumem, jsou vydáváni za
potížisty, zloděje, podvodníky a lháře. Jo, bude to dřina, vrátit svět
aspoň trochu do těch správných základů. Jenže musíme se pořád v tomhle směru
snažit a nenechat sluníčkáře a socany, aby nás s úsměvem, na rtech nehorázně,
pod záminkou dobra pro druhé, okrádali a ohlupovali. Bude to těžké, ale
pořád si myslím, že to ještě jde zastavit a říct dost. Vodcuď až pocuď. Jo
jo.