Jak si tak vyměňuji maily a telefony s Miladou, začínám si uvědomovat, že ten „výlet” do Kanady nebude až taková procházka po Orlických horách.
Jak si tak vyměňuji maily a telefony s Miladou, začínám si uvědomovat, že ten „výlet” do Kanady nebude až taková procházka po Orlických horách. Zřejmě budu muset obnovit znalost ve střelbě a koupit si zvoneček na plašení medvědů. Ale těším se. Na mou duši, že se těším. Bude to asi nejdobrodružnější cesta jakou jsem podniknul. Cesta na Gibraltar zřejmě proti tomu bude procházkou po lese kolem Prahy.
Ale těší mě, že jsem našel vlídné lidi, kteří mají zájem mi prospět a nenechat mě ve srabu. Je to malinko proti mým zásadám řídit se radami druhých. (Při pěších tůrách.) Nejraději chodím podle svých představ, ale Kanada nebo Amazonské pralesy, zřejmě menší přípravu vyžadovat budou.
Ráno jsem se probudil včas, dřív než jsem musel a přemýšlel jsem. V posteli se dobře přemýšlí, hlavně po ránu, když jsem dobře vyspalý. Navíc jsem si probral sen,co se mi zdál a jeho rozbor mě docela dobře naladil. V poslední době sleduji jak u svých klientů, tak v osobním životě i na chatu debatu o tom co to je láska, co ji charakterizuje, jaký vztah jim vyhovuje. Samozřejmě, že tohle téma se dotýká i mě. Nemám žádnou definici, ani pravidla jak by taková láska měla vypadat a jak by se lidé měli chovat. Ale mnohdy ti, kteří se tím slovem rádi/y ohánějí si pletou plnění svých požadavků s láskou. Většina žen, které jsem znal měla za to, že když ony něco chtějí, tak splnění jejích požadavků je přeci samozřejmost. Mají představu, že muži jsou na světě na to aby se o starali jejich spokojenost.
Většina z nich říká „Chci hodně dostávat, abych mohla dávat.” V tomhle ohledu je to z mého hlediska v naprostém pořádku. Malý háček se objeví později,když dávají, ale to co ony považují za důležité pro muže. Dávají to co je z jejich hlediska důležité a málokdy se zeptají, jestli je ona věc, událost důležitá i pro ty muže. Dá se říci, že z asertivního hlediska je ono chování partnerky poselstvím pro onoho muže asi v tomto znění. „Vím líp co potřebuješ, vím lépe co je správné oblečení, zábava, práce než ty.Musíš to dělat jak chci já, abych se cítila dobře a spokojená.” Pro ty méně informované, za manipulaci z asertivního hlediska se považuje chování a jednání, kdy své cíle a potřeby vydávám za prospěch toho druhého.
Manipulant se v tomto ohledu zaštítí zvykem, slušností, a svou dobrotou s níž nezištně koná ve prospěch toho druhého. Základní věta takové manipulace je: „Myslím to s tebou dobře, a vůbec nic z toho nemám.” Tohle, když slyším velmi zpozorním. Musím se přiznat, že takové chování za projev lásky nepovažuji. Pouze za uspokojování potřeb onoho jedince, který když mi poradí a já to udělám, tak on cítí uspokojení ze své moudrosti a chytrosti.
Mnozí lidé to vyjadřují slovy: „Co by s ním/ s ní bylo, kdyby nebylo mě.” Pakliže se dotyčný jedinec ohradí, nevyužije onu radu a případně pomoc, škodolibě často očekávají, co se stane. Kupodivu se nestane nic. Onen dotyčný co si poradit nedal, pomoc nepřijal, se umí rozhodnout k jejich údivu zcela sám a zvládne co zvládnout má. Manipulace tím to způsobem vedená je víc než projevem lásky k tomu druhému, projevem moci nad tím druhým. Vždy je tam poselství. „Beze mne nejsi nic a nebo mnohem méně než se mnou.” Je zvláštní, že jsem odloučení a život vždy zvládnul i bez nich.
Tohle je jeden z důvodů, proč velmi málokdy se radím z někým o tom kam jít, co vidět a jak se tam chovat. Většina lidí má představu, že co se líbí jim, bude si líbit i druhým. Dost často to tak bývá, ale ne vždy, a ne až tak často jak se mnozí domnívají.
Jedna má bývalá milenka, považovala za vrchol zábavy jít do kina na každý nový film. Automaticky předpokládala, že i já mám tuhle potřebu. A takhle podobně se chovali někteří lidé, kteří se mi snažili vysvětlit co všechno kde musím vidět. Vůbec se mě neptali jestli to vidět chci. A říkali něco jako. „kdo neviděl Paříž nebyl ve Francii.” No a já jsem Paříž neviděl a přesto jsem Francii prošel ze severu na jih. Dodnes mi ta Paříž nechybí. Ani, že jsem neviděl Louvre a Monu Lisu, například. Pokud neuvidím Niagáru, asi to přežiji také.
Tak tak dumám kam se v té Kanadě vydám. Na sever, znamená jít pralesy. Na jih do Spojených států. Chci odstartovat ve Vancouveru. Na východ, přejít hory a pak jít prérii. No docela slušný výběr mám. A ať se vydám kam se vydám, divočina, medvědi, proměnlivé počasí. Když si nechám poradit a dopadne to blbě, budu mít viníka, když si poradit nedám a dopadne to blbě budou říkat: „Že si nedal poradit?” Už z toho je vidět jak to bude zajímavá cesta. 🙂
Ale nakonec, když o tom přemýšlím, říkám si, že lidé, kteří v Kanadě žili, v divočině, také je nesežral hned první medvěd, také je nezasypal, každý blizzard a žili tam, obstáli. Indiáni se tam nakonec pohybovali bez palných zbraní a přesto i ty medvědy lovili. Tedy někteří. Možná není mnoho těch, co se tam pohybovali sami, ale určitě byli. Jako vždy a všude to nakonec bude jen a jen o dodržování pravidel a neriskování přes únosnou míru. Před dvěmi lety jsem se vydával před dvěma lety do Chile. Před cestou jsem měl jsem podobné myšlenky. Nevěděl jsem jak místní lidé, bál jsem se hadů. Zrovna tak v v Izraeli v poušti. Zvládl jsem to.
Ale jinak dnešní ranní probuzení a uplynulý víkend byly skvělé. Prožil jsem ho v klidu. Jediné co bylo trochu výjimečné, bylo to že jsem včera potkal Roberta, jednoho svého klienta,kterého jsem neviděl deset let. On poznal mě, já bych ho přehlédl. Vyvolalo to setkání vzpomínky na jeho bratra, který byl také v mé péči. Také toxik, ale neuvěřil, že informace, co mu dávám jsou v jeho prospěch a spáchal sebevraždu. Bylo mu osmnáct let. Robert se vzpamatoval. Šel s moc hezkou slečnou a bylo vidět, že se mu vede. Tak trochu hořkosladké setkání. Na jednu stranu radost, na druhou smutek. Toho Nikoly mi vážně bylo líto. A líto mi bylo jejich táty, který v té věci udělal možné i nemožné.
Dnes ráno jsem ještě dostal mailem svatební fotku dalšího klienta, co mám v péči. V sobotu se ženil. Sice svatba není vždy dobrý konec, jako v pohádce, ale může to být i dobrý začátek. Nevěstě to vážně slušelo. Tak si říkám, že přeci jen má někdy smysl dělat co dělám, protože občas ta přináší nejen smutek, ale i dobré zprávy.