Dostal jsem včera nápad a hned jsem jej zatepla sdělil Ivaně. Překvapilo mě, že souhlasila, ba co víc zaujal ji můj nápad začala přemýšlet jak ho dostat do struktury. V tom je moc dobrá.
Dostal jsem včera nápad a hned jsem jej zatepla sdělil Ivaně. Překvapilo mě, že souhlasila, ba co víc zaujal ji můj nápad začala přemýšlet jak ho dostat do struktury. V tom je moc dobrá. Má systém a do systému dostává moje nápady, svoje nápady. Já moc systematický při psaní nejsem. Píši podobně jako dělám terapii. Poslouchám své nápady, napíši je, všímám si jich jak jdou a pak trochu doladím nesrovnalosti a nechám to být. Stejně tak s terapii. Poslouchám klienta, v hlavě se mi při poslouchání samy nějak od sebe rovná vidění potíží. Nemusím o nich nijak přemýšlet. Něco jako analýza, se mi tvoří při poslouchání. Nemám žádné myšlenky, žádné představy o tom co je špatně, co je dobře. Prostě jako vidíme kaz a vadu na věcech, tak vnímám ty vady a kazy, které komplikují klientovi život. Nebo slyším v čem je dobrý. V obou případech, pokud uznám za vhodné s klientem v tom okamžiku, o všem co jsem slyšel a viděl.
Je to jiný druh analýzy, jiný způsob myšlení, než třeba používají technici. Klient mluví, a při řeči se nějak projevuje. Především neverbálně. Tón hlasu, tělesný projev to všechno je důležitý znak stavu klienta. Moc a moc se pletou lidé, když žijí v představě, že terapie probíhá formou jakési poradny, formou vymýšlení terapeuta, co by klientovi dobrého a chytrého poradil. Způsob komunikace mezi klientem a terapeutem je veden z pozice rovných. Klient vypráví, terapeut komentuje, poslouchá a svým posloucháním a kometování, dává možnost klientovi najít svou cestu, svá řešení. Tenhle naprosto odlišný způsob rozhovoru používám jen v terapii. Je vysoce zátěžový, protože na rodíl od technické analýsy, jsou ještě ve hře emoce terapeuta, na kterého ať je sebelíp cvičený dopadáji potíže klienta. Rozumný terapeut si tenhle způsob řeči, nechá do práce. V rodině a nikde jinde jej nepoužívá. Převálcovalo by ho to. Tedy mne v každém případě. No a pak se způsob vnímání dá použít při filmech jako je „Inception.”
Vyrazil jsem totiž po dlouhé době do kina. S Ritou. Na film od Christophera Nolana „Inception” Což se nepřesně překládá jako „Počátek,” ale spíš by se měl „přeložit slovem: „Vnuknutí.” Ten film se dal podle mne, sledovat přesně jen tím způsobem, jakým poslouchám klienta. Sledovat, nekombinovat, pozorovat a občas v duchu okomentovat. Musím říci, že mě nadchl. Nadchl mě právě tím prolínáním realit, nesouvislosti, odskoků z děje do děje. Dvě a půl hodiny mě udržel v napětí. Neměl jsem při něm pocit nějakého drhnutí, něčeho, co by mi vadilo, rušilo. U takového filmu se dá opravdu mlčet, sledovat a čekat co z toho vyleze.
Ten film má tolik rovin, že skutečně každému pozorně sledujícímu poskytne své. Četl jsem o něm, a byl jsem zvědavý, co z toho vyleze. Jiné filmy od toho režisera neznám, ale jak vidím budu si muset něco opatřit.
Čas od času na takové filmy jdu, ne často protože když si vyslechnu jako dnes, rodinné trampoty lidí, kde je dominatní matka, otec, který trestá rodinu tím že uniká do bezmocnosti a krátce abstinující feťák. Po hodině rozhovoru s matkou a feťákem, jsem utřel čelo a měl jsem pocit, že jsem složil sto metráků uhlí, které jsem nenaházel do okýnka, ale odnosil v kýblích do sklepa. Někdy se terapeutům peníze těžko vydělávají.
Nejvíc mě pobaví takové ty postřehy typu: „Terapeut by měl napsat své zkušenosti a dát je zdarma na net aby z nich mohli ostatní těžit.” Jo to sice dělám, jenže ti co to čtou, stejně přijdou ještě o napsaném polemizovat.
Chápu, že někteří jedinci, například programátoři mají pocit, že oni umí tu analýzu, oni umí logicky myslet a tím pádem, pokud někdo jejich způsobem nemyslí, je mimo, je out, protože s nimi nesdílí způsob tvoření.
Terapeut tvoří jiným způsobem a jen málokdy, pokud vůbec, má možnost si jaksi hmatatelně osahat výsledek své práce. Tedy pokud to není „frajer, nebo frajerka„ co ošahávají své klienty.” Ti ovšem pouze jen a jen zneužívají své pozice. Jo zapúomněl bych, výsledek terapeutovi práce je jeho schopnost uhradit finanční závazky, které má.
Logické myšlení má své výhody. Nepochybně, tvoření nových technických věcí může přijít někomu zcela nadřazené nad vše ostatní, exaktní vědy jako zcela základní a nezpochybnitelné. Pokud mi někdo z těch lidí, říká, že si nemá se mnou co říct, že jsem z jeho hlediska nezajímavý, vezmu jeho sdělení na vědomí, pravděpodobně si ho jako kamaráda a diskutéra nevyberu.
Protože pokud lidé nejsou ochotni přijmout právě t skutečnost, že v každém povolání se používají odlišné prostředky ke zkoumání a má-li skutečně někdo pocit, že jeho způsob práce a myšlení mu poskytuje převahu, a dává onu převahu neomaleným způsobem najevo,velmi rychle a snadno zjistí, že mu zcela klidně stejně neomaleně odpovídám a je mi lhostejné, jestli se mu má odpověd líbí. nemám žádnou smlouvu s nikým, že on mě bude urážet a já mu budu odpovídat, tak abych se nedotknul jeho jemnocitu.
Můžeme v určitých povoláních používat logiku, analýsu víc než jinde, můžeme mít pocit, že technický způsob myšlení je mnohem efektivnější, můžeme mít pocit, že jsou zákonitosti, které nelze obejít. Kdysi v dobách, kdy jsem začínal s Linuxem jsem četl krásnou větu. „Nainstalujete Linux a podle všech odborníků a logiky by měl chodit. Leč nechodí.” Ta věta se mi velmi líbila. Mnohokrát jsem zažil, v jakémkoliv technickém povolání, které jsem vykonával, že se nějaké zařízení, relativně i jednoduché, rozebralo, vyměnili vadné díly, zařízení se složilo a nefungovalo. Podle všech pravidel a logiky mělo fungovat, leč nefungovalo.
Inu, představa o tom, co bude efektivní, funkční, spolehlivé většinou podle všech logických pravidel nemá chybu. Ovšem,někdy stačí jen malý rozdíl v použitém materiálu a vše je jinak. Tohle jsem v životě zažil mnohokrát a nemyslím, že bych s touhle zkušeností byl na světě sám. Stejně podobně tohle funguje v terapii a jiných pomáhajících profesí. Existuje představa, že vlídný a laskavý terapeut, prostě je naprostá nutnost. Samozřejmě, teraput si je vědom, že není správcem klientova života, ani za něj nic nevykoná, chápe, že pokud klient křičí, je lepší tomu porozumět. Má tohle chování většinou své výsledky. Ovšem někdy, zcela proti „všem zásadám a pravidlům,” terapeut zařve a klient se probere a začně se nejen jinak chovat, ale také myslet. Někteří psychologové, kteří používají hypnósu, střídají hlasitost projevu při hypnóse. Dokonce i jednorázový křik, žádné unylé uspávání.
Nakonec, pokud s pacienty v blázinci nacvičuji relaxaci, vůbec se nesnažím jim vytvořit, nějaké extra podmínky klidu, nepoužívám žádnou muziku, která je velmi efektivní při navozování změněných stavů vědomí, ale běžným hlasem a ještě přitom chodím kolem nich a přesto se po celkem krátké době jim podaří navodit postupně se prohlubující změněný stav mysli, přes odtažení mysli, způsobené pozorování dechu, naslouchání venkovních zvuků, plus nehybnosti, která zpočátku nebývá příjemná. Zcela nelogicky, leč poměrně efektivně se nakonec tu relaxaci naučí. Tím prospějí svému tělu i mysli. A není v tom žádná analýsa, žádné umělé navozování za pomoci autosugesce. Fungují i jiné přístupy. Vždycky.