Už jsem na tuhle věc narazil několikrát. Lidé začnou mluvit o egu, svém, nebo něčím a ptám se jich co mají přesně na mysli?
Už jsem na tuhle věc narazil několikrát. Lidé začnou mluvit o egu, svém, nebo něčím a ptám se jich co mají přesně na mysli? Většinou se podívají udiveně, na co že se jich vlastně ptám a řeknou něco jako. „ To je přece jasný, co mám na mysli.” Mě ovšem jasné zcela není, co mají na mysli. Držím se zásady scholastiků, že než se nějaký pojem začne používat, musíme se na něm jako diskutující shodnout, co vlastně skutečně znamená. Ne ne všichni používáme slova ve stejném významu a ne všichni je používáme ve stejném významu. Slovo „ego” mnozí používají ve smyslu sobecký, sebestředný.
Pakliže komentátoři, tedy někteří mluví o mém egu ve smyslu mé sobeckosti, sebestřednosti, pak jistě mají ke svému hodnocení důvod. Pokud hovoří o egu ve smyslu nafouklé sebevědomí, pak jistě mají představu co slovo sebevědomí znamená. Možná má v jejich podání jiný význam než to moje.
V mém významu slovo „sebevědomí” znamená být si vědom sebe sama. Svých možností, schopností. Své ochotě využít svých možností. Stejně tak v mém pojetí slovo sebevědomí, znamená být si plně vědom toho, kde jsou moje hranice, na co nemám. Samozřejmě v obou případech je určitý prostor pro nová zjištění. Takže pokud komentátoři hovoří o egu, jistě sdělí, co mají přesně na mysli. Nemám potřebu být hadačem.
V asertivitě, kterou se mnozí ohánějí a o niž mnozí mluví a jen někteří skutečně ví co asi přibližně ono slovo znamená, se hodnocení považuje za jistý způsob nátlaku, manipulace. Hodnocení používají mnozí. Vědí jak to je, a mají svoji pravdu. Tou „pravdou” se neustále zaklínají a ohánějí. Pravda se zkoumá, hledá, dosahuje, pravda prý také osvobozuje. Mnohé pokusy z psychologie, či fyziky, nebo jiných oborů ukazuje, že naše vnímání zkresluje.
Tahle skutečnost je dost značným rizikem při vyslovování jakýchkoliv hodnocení nebo soudu. Vzhledem k tomu, že i profesionální soudci jsou lidé se všemi slabostmi a omyly a chybami, jak lidé už bývají, funguje něco, čemu se říká odvolací soud. Ten přezkoumává rozhodnutí soudu nižší instance. Což je určitá pojistka.
Člověk, který vyslovuje svůj soud, svá hodnocení, dává najevo, že je vědoucí. Ví jak je správné chování, ví co je správné oblečení, ví co je správné v životě.
Ví a šíří svoji pravdu. Ovšem je nutné podotknout, že šiřitelé pravdy mají obvykle těžký život, protože lidé většinou o jejich šíření mají malý zájem, nebo existuje jen omezený okruh zájemců, kteří jsou ochotni následovat svého učitele, kazatele, autoritu nezpochybnitelnou. Včera jsem jednoho takového sledoval na Smíchově u Anděla.
V jedné ruce Bibli v druhé mikrofon. Šířil pravdu o Evangeliu. Já měl v jedné ruce tašku s nákupem a v druhé banán. Poslouchal jsem slova, která hlásal. Mluvil dobře, srozumitelně, evidentně měl nacvičený ten výstup šíření. Zájem ovšem byl malý, téměř nulový. Poslouchal jsem ho do doby než přijela tramvaj. Rozhodně jsem si ji nehodlal dát ujet. Ale mluvil krásně.
Jo také jako on věřím, že Kristus je život, pravda a cesta. Jen nějak si nemyslím, že šířit tímhle způsobem Evangelium, nebo třeba život bez drog, alkoholu a kouření je efektivní. Je tak málo efektivní jako jsou efektivní soudy o někom a k nějaké záležitosti. Nejsou. Většinou jen namíchnou hodnoceného.
Sám za sebe v duchu svého pojetí sebevědomí, mohu říci asi tolik. Baví mě práce na natáčení a jsem rád, že se točí téma, které jsem popsal ve své knize, o němž si myslím dost vím a točím je s lidmi, kteří mají zájem natočit, co jsem napsal způsobem aby byl užitečný těm, kterým je především určen. Spoluzávislým.
Nechci točit a vystupovat v senzacích, ale realitu. Ani umění nechci točit, spíš paradokument a jestli jsou k němu lidé, jako že zatím v prvním dílu byli, tak jen dobře. Budu rád, když to bude věrohodné, budu rád, když bude mít má práce na lidi dopad, protože potom bude mít smysl. Necítím se jako povolaný zachránit všechny, to není v mých možnostech. Ani se nehodlám tomu cele oddat a obětovat. Pokud bych to udělal, neměl bych čas na ostatní lidi, kteří jsou třeba rádi v mé společnost a já v jejich.
Nebudu si namlouvat, že jsem tak skvělý. Ale byl jsem ve správný čas na správném místě a připravoval jsem se na tuhle možnost svojí prací. Dlouholetou. Za málo peněz a ještě méně uznání. Dnes je peněz o něco více, uznání asi také, ale pořád má pro mne smysl hledat co nejefektivnější způsob své práce.
Nerad něco dělám jen proto, že se to tak dělalo a dělá. Hledám způsob, co je nejefektivnější a zároveň pro mne co nejnamáhavější. V mém mládí jsem věděl už jako přidavač u dlaždiče, že nadřít se a udělat hodně práce, umí každý blb, ale nenadřít se, umět si u práce i odpočinout, vynaložit polovinu úsilí a dosáhnout stejného výkonu je dáno jen některým. Těm myslícím. U jakékoliv práce.
Ten gentleman kazatel, co jsem o něm psal, že u Anděla kázal zaníceně, přesvědčivě, ale jak se zdálo s malým efektem. Zřejmě by si měl promyslet, co vlastně chce říci a komu. Apely sv.Jana Křtitele u Jordánu, byly cíleny na lidi, kteří chtěli naslouchat. Ale ani můj křestní patron moc příznivců nezískal. Nakonec přišel o hlavu. Na přání ženské. Svět není moc spravedlivý.
Ale přesto jej obdivuji, protože ty co získa, byli přesně ti, které měl získat. Splnil svůj úkol pro který byl povolán. Efektivně. Počkal si totiž v poušti na ty, co hledají. Pak s plnou naléhavostí zaznělo jeho. Napřimte stezky Páně, Království Boží se přiblížilo. Pro ty co přišli aby slyšeli.
Takhle si beru z něj příklad. Nepíši pro ty co jsou takzvaná veřejnost. Ti nepotřebují být seznámeni s možnostmi jak z toho ven. Hledají závislí, nebo spoluzávislí. Těm je potřeba říci, co a jak. A pokud vyslovím svá slova tak aby je slyšeli a našli v nich svou možnost, jsem spokojen.
Ve středu byly takové dva zajímavé okamžiky. Ten první, kdy jsem korigoval některé představy štábu o tom jak by to mělo vypadat. Korigoval jsem jejich představy zcela asertivně, nehodlal jsem ustoupit a slevit, také jsem neustoupil, ale přesto jsmedošli ke kompromisu. Výhodnému pro mne, štáb a myslí i budoucí diváky.
Cítil jsem uspokojení, že jsem sice důraznou formou, ale bez křiku a urážek dokázal tohle prosadit a ještě větší uspokojení jsem cítil ze dvou mladých hereček, které se skutečně do rolí těch spoluzávislých dcer položily. Po přezkoušení a natočení jsem se jich ptal jak jim v tom bylo.
Jedna mi řekla. „Ráno, když jsem vás poslouchala, tak jsem se vás bála. Při přehrávání jsme měla pocit, že jste člověk, který je zcela na mé straně a má zájem o můj osud. Samotnou mě to překvapilo.” Potěšily mě její slova. Modelová situace, hraná scéna a přesto jsem dokázal v ní vyvolat tenhle dojem. Navíc jsem si uvědomil jednu věc. Líbila se mi, ale v momentě, kdy hrála klientku jsem se k ní jako ke klientce choval. Pak že chování není důležité? Je. Zřejmě platí ono, „Budete-li myslet dobře, stanete se nebem, budete-li myslet zle, stanete se peklem.” Myslet a chovat se.