Zkouška byla zajímavá. Většinou herci text uměli, no řekněme, že se
Zkouška byla zajímavá. Většinou herci text uměli, no řekněme, že se
rozpomínali. Tak už to po prázdninách a delší odmlce bývá. Do souboru
přibyli dva členové. Olinka, manželka šéfdirigenta Pražské Disharmonie a
bubeník. Petr Zaoral. Jo, už je to jiný šraml. Olinka ještě se pokusí
vylepšit zpěv účinkujících a bude obsluhovat klávesy. Takovou kapelu nemá
hned jen tak někdo.
Však jsem se pohupoval a vlnil do rytmu bigbítu. Jak kdysi zpívala
Helena Vondráčková. Rytmus je ten správný trend, žádné kroky záhadné,
tancuj, co tě napadne… Jo, když jsme u toho tance, díval jsem se na
YouTube na Ido Portal. Zíral jsem co ten chlap svede a co učí lidi. Škoda,
že mi není tak o třicet méně. Myslím, že mnohé bych z toho tehdy po jisté
době zvládl. Byl jsem dost gymnastický typ, výmyk, salto, přednož nebyl zas
až takový problém. Něco z toho zkouším opatrně doma. Třeba lezení po zemi a
pohyb v dřepu. Kachní pochod jsme tomu říkávali, ale ono se v tom dá skoro i
tancovat.
Inu, dějí se v tom lidském životě věci. Už jsem si tak říkal, že nechám
tyhle věci mladým, jenže ten pohyb v námaze mi dělá dobře. Kdysi v některých
blozích jsem psal o tom, že je třeba dělat i trochu těžké věci, aby tělo a
duše neatrofovaly. Vlastně jsem neposlouchal svou vlastní moudrost. Většina
lidí se dopouští stejných chyb. Znají správná řešení, jsou moudří, vědí, jak
zní odpověď na otázku typu: „To jako myslíš, že se mám namáhat a
cvičit?” A já jim řeknu odpověď, kterou je buď rozlítím, nebo ji
nerozumí. „Jo, odpověděl sis.”
Poslechnu svou moudrost a budu snažit atrofované rehabilitovat a dobré
ještě vylepšit. Pomalu to půjde. Takže sem dám malou ukázku umění pohybu od
Ido Portala Pohyb-Movement Za
shlédnutí to stojí. Nemyslím, že ho dohoním, ale něco se zvládnout dá i v
mém věku a s mou váhou. Ale jen něco.
Nejde o tu akrobacii, o tu mi nešlo nikdy. Ani v nácviku jógových
technik. To je až druhořadé. Pochopitelně, pokud se cvičí rehabilitačně, pak
jde hlavně o ten komfort pohyblivosti a síly. Já se chci zlepšit právě v té
pohyblivosti a síle. Salta, dozadu dopředu jsem dělal do čtyřiceti, pak jsem
přestal, tak trochu jsem se začal bát, tak trochu jsem v tom přestal
nacházet smysl. Jakmile něčemu chybí smysl, pak se z čehokoliv stává jen
zbytečné trápení.
Ve čtyřiceti jsem ještě netušil, že přestanu fyzicky pracovat a díky té
fyzické námaze přestanu mít trénink různých dovedností. Na takovém nákladním
člunu byla dřina. Dřina spojená s jistou obratností, rychlostí, balancem.
Takže, když jsem přestal fyzicky pracovat, tenhle trénink jsem ztratil.
Další jsem už neměl, protože jsem se mylně domníval, že ho zas až tolik
nepotřebuji, když cvičím uvolňovací techniky. Což byl omyl. Potřeboval. Tělo
bylo zvyklé na námahu, pohyb a balanc, plus rychlost.
Stejně jako tělo, je třeba cvičit mysl, pak nastane ona rovnováha. Učení
se nových věcí, nutí člověka myslet, hledat, není moc dobře přebírat a
kopírovat vzory. Vlastní tělo, vlastní cesta. Rád se na YouTube podívám na
Macka, Ido Portala, Růžičku, ale program si klidně sestavím sám. Umím s tím
tělem pracovat, rozumím mu, a vím, že si spolehlivě najde bezpečnou cestu.
V Joze se říká: Vlastní tělo je nejlepší učitel. Stačí mu jen
naslouchat a hned každý zjistí, co tělo potřebuje, co ho bolí a co mu
prospívá.” Lidé, kteří nenaslouchají svému tělu, trpí. A trpí
zbytečně. Lidé, kteří přestanou hledat cestu k uzdravení, jsou otroci
farmaceutických firem. Ano, něco musí napravit chirurg, něco jiný
specialista, ale spoustu věcí stačí jen napravit čas a hledání cesty k
uzdravení.
Mnoho dnešních „ proroků,” co vydávají tuhle starou
moudrost, kterou už znali Řekové, Římané, Indové, za své objevy, netuší, že
jen kradou a chlubí se cizím peřím. Ale jsou naštěstí i tací, co skromně
řeknou. „Tohle jsem pochytil tam a tam, říkal mi to ten a ten.”
Ti mají pak čas tu moudrost rozvíjet a přidávat vlastní. Nebo objeví sami už
objevené, jen proto, že cvičili, učili se a u toho přemýšleli. Ti, co se
chlubí cizím peřím, vlastně nejsou schopni nic vymyslet a nic přidat.
Jo pořád někde hledám, co se naučit. V divadle, v psychoterapii, nebo
cvičení. Pak se mi to tak nějak samo promíchá a napadají mne věci, co
překvapí i mne. Kdybych měl říct, jak jsem k tomu došel, jak mne něco
takového napadlo, asi bych neuměl říci. Ale jsem přesvědčený, že je to tím
neustálým učením a hledáním cest. Jo jo.