Musím říct, že jestli jsem něco čekal, tak umístění blogu o Linuxu na iDnes mezi těmi, které zaujaly redakci, rozhodně ne.
Musím říct, že jestli jsem něco čekal, tak umístění blogu o Linuxu na iDnes mezi těmi, které zaujaly redakci, rozhodně ne. Inu, z toho je vidět, že uhádnout, co koho zajímá jako téma, co se komu líbí je zcela nemožné, nebo velmi těžko možné. . Jsou blogy, které bych na tohle tipoval mnohem víc, a ejhle, on je tím blogem blog linuxvý. Nakonec, že už se tak stalo po několikáté ,tak z toho mám radost. Mít blog na „titulní straně“, je něco, čeho si pořád vážím. Ale dnešní blog bude mimo jiné o významu blogů jako zdroji zábavy, která je zase zdrojem relaxace. I ten Linux, co si s ním hraji je zdroj relaxace. Pro mnohé lidi práce, pro mne zábava.
Mnohé mé klienty nejvíc překvapuje, když jim říkám, že mám čas rozdělený do dvou kategorií. Jedna kategorie jsou povinnosti, kde je vše dané. V tolik a tolik mám být tam, kde jsem podepsal pracovní smlouvu, nebo jsem se zavázal podáním ruky lidem, u kterých předpokládám, že podání ruky stačí, aby mi zaplatili za práci, kterou si u mě objednali, druhá věc je volný čas, kde nemám žádnou pevnou strukturu využívání volného času, kde si nestanovuji plán, kolik přečtu denně stránek knížky, jak dlouho budu konfigurovat poštovního klienta a kolik udělám kilometrů, když se jdu projít ani kolikrát týdně se půjdu projít. Tenhle můj postoj je pro většinu lidí srozumitelný. Berou ho podobně jako já, že čas a život plyne a ve volných chvílích není nutné strukturovat.
Bavili jsme se včera na skupině o pravidlech, využívání volného času. I o psaní blogů, že se jedná něco, co je právě takovou činností, pro mne velmi smysluplnou, zároveň velmi zábavnou a nemám ji za povinnost, zábavou díky které využívám volný čas. Vysvětloval jsem jednomu klientovi, co jsem napsal o odstavec výš. Že nemám žádný předepsaný režim, kdy si stanovím, že napíšu tolik a tolik blogů, přečtu si tolik a tolik hodnotných knížek. Nemohl pochopit, že nemám naplánovaný čas ani na to jak budu trávit dovolenou, nebo sobotu a neděli. Prostě mám režim, kdy jsou povinnosti, které si plním, ke kterým jsem se zavázal, jako je třeba práce v blázinci, skupiny, které vedu. Tohle vše je povinnost a tam mám jasně pevný a stanovený režim, kde musím být v tolik a tolik a být tam tak dlouho podle přijatých závazků a dohod.
Tomu podřizuji svůj program, tohle mě živí a má tedy přednost. Ale volný čas využívám podle chuti a nálady. Nenechám se svazovat představami o nějakém správně využitém čase. Všechno, co mě baví, uvolňuje, neškodí, dělám podle toho na co mám zrovna chuť. Podobně vykonávám domácí práce. Peru, zrovna, když jdu kolem pračky a všimnu si, že koš je plný a vzpomenu si, že v pondělí přijde služka a je mi líto, že by neměla, co žehlit. Tak abych měl dobrý pocit, že jsem nevyhodil peníze, naházím prádlo do pračky a vyperu. Jdu od jednoho druhému a kupodivu tenhle systém mi poskytuje spoustu volného času a pocitu nesvázanosti.
Ve volném čase nechávám organismus, aby si řekl, co chce, co potřebuje ke svému odpočinku. Natolik věřím svému tělu a svým emocím, že se rozhodnou správně a vyberou, to, co přesně potřebuji abych byl spokojený. Netrpím pocitem viny, jestliže celou neděli strávím potulováním po městě, stejně tak netrpím pocitem viny a nikomu se nezodpovídám, jestli strávím sobotu u počítače, nebo v posteli se slečnou, případně s knížkou na svém krásném zaskleném balkoně. Pokud si chci dát rande, dám si ho, pokud chci být sám, jsem sám. Já vím nejlíp, co potřebuji a já vím nejlépe, co chci. Ve volném čase nemám povinnosti, nemám plán, nemám příkaz „vykonej to či ono.” Jednoduše důležitost jednotlivých událostí stanovují já, události jdou mojí cestou.
Mnozí pacienti v léčebně často říkají. „Udělám si pevný plán, kde budu mít jasno kolik času budu cvičit, kolik číst, kolik se věnovat tmu a tomu.” Vypadají tyhle plány hezky, vědecky a logicky. Ale většinou nefungují a navíc přivádějí jednotlivce do napětí, pokud se naruší harmonogram. Dost často mívají pocit selhání a dostávají se do deprese, kterou mnohdy řeší recidivou, aby si ulevili od pocitu viny ze selhání. Nevymlouvám jim moc jejich „ušlechtilé plány, ale upozorňuji je na riziko, které takové strukturování volného času přináší. Někteří lidé jsou tak trochu jako kriminálníci a mají potřebu aby jim někdo dával informace, co je správné a co ne.
Z toho důvodu jsem klidně vyložil onomu klientovi svůj způsob vidění světa, a nechal jsem ho ať přemýšlí co dál. Mnozí lidé, kteří mají malou sebedůvěru ve správnost svého konání v oblasti zábavy a trávení volného času, případně si nevědí rady s jeho využitím, protože dost dlouho se sami neuměli bavit bez nějaké podpory alkoholu, případně jiných drog, hledají závazné pokyny, které jim pomohou v rozhodování. Doufají, že řád i v této oblasti jim pomůže najít co je správné a co ne. Řád má mnoho výhod, ale myslím, že mít předepsáno kolik čeho dobrého si užiji, není zrovna tím nejlepším.
Ono, když se člověk zaváže, má pocit povinnosti. A mít pocit povinnosti v oblasti zábavy se mi nezdá šťastné. Pokud si potřebuji zlepšit paměť, uvažovat logicky, jsou techniky, které mi k tomu napomůžou, stejně tak chci li se učit formulovat ve vyjadřování srozumitelnosti. A jestliže to dokáži spojit se zábavou, pak mám vyhráno. V tomhle směru mi k tomu slouží právě Linux a blogy.
Píši-li blog, učím se vyjadřovat a zároveň se bavím. Stejně tak různé jiné činnosti. Někdy pojmu vaření jako experimentování a klidně strávím dopoledne, tedy co za dopoledne považuji, když se probudím, pokusy, co se s tane, když smíchám tohle s támhletím. Onehdy, když tu byla Ivana, byla udivena, že jím palačinky, ředkvičky dohromady. Ničemu to nemůže uškodit a zjistil sem že se to dá. Pravda, palačinky byly natural, takže jsem je bral jako placky upečené na kameni.
Takže jsem se bavil s Ivanou, dělal palačinky, měl sem na ně chuť, tak jsem si je dopřál, ředkvičky přidal k palačinkám a pracoval na scénáři. Vše dohromady. Práce odsýpala. Pak jsem trávil čas u počítače, protože jsem objevil zase něco úžasného v oblasti Linuxu, až mi zahrál bigbít, co jsem si nastavil na crontabu, abych nepřišel pozdě do Řeporyjí. Koukám, že ještě času dost, takže přehraji něco málo od Kinks, aby sousedi, co milují vážnou muziku, taky věděli, že existují i jiné směry, než je jen brkančka Chopéna na piáno. I když Jerry Lee Lewis, by jim v tom případě něco mohl říci. 🙂 Tedy malá ukázka ze starých časů.