Asi bych měl spíš psát něco jiného než blog, ale je noc z pátku na sobotu, probudil jsem se, přemýšlím o životě, o čem jiném také a piji kafe.
Asi bych měl spíš psát něco jiného než blog, ale je noc z pátku na sobotu, probudil jsem se, přemýšlím o životě, o čem jiném také a piji kafe. Večer jsem si máčel nohy v lavoru, který jsem si zakoupil, neb nemám vanu jen sprchový kout a pohodlně jsem si ty nohy máčel, čtouc přitom knihu „Hypotéza štěstí.”Zajímavá kniha.
Vysvětluje v ní autor Jonathan Haitd, sociální psycholog, mimo jiné, proč preferujeme pomluvy, zdůrazňujeme z evolučního hlediska nebezpečí. Nebudu vysvětlovat, kdo má zájem si knihu opatří a přečte v rámci svého poznání.Stojí za to si ji koupit, nebo půjčit.
V poledne jsem se se šel podívat s Radkou a Sabinou na divadelní prostor v Bohnicích, kde budeme hrát 18.10 divadlo. Nebyl jsem v něm už drahnou dobu. Sice každý rok pořádáme v té samé budově, kde je divadelní sál, v zimní zahradě zahájení Silvestrovského běhu a následné vyhlášení vítězů.
Leč do sálu jsem zašel až po velmi dlouhé době. Nějak tam nemám jinak cestu. Proběhnu od Čimické brány k pavilonu 35 a k divadlu se nedostanu jak je rok dlouhý. Vlastně nikam. Doba kdy jsem v areálu bydlel přes týden na ubytovně a denně jsem se prošel od pondělí do pátku po parku je pryč.
Akustika sálu je dobrá, mají i piáno, které potřebuje naladit, pokud bychom do hry chtěli zařadit i piáno, samotný prostor moc divadelní není, je to spíš víceúčelový sál, jaké se stavěly kdysi na vesnicích. Ale na druhou stranu, od chvíle, kdy jsem se začal zabývat myšlenkou na vlastní dramatickou tvorbu, začal jsme uvažovat o tom, že bych si rád v Bohnickém divadle za plotem rád své hry zahrál. Přání se mi splnilo.
Vzpomínal jsem cestou k divadlu na doby, kdy jsem tam přes týden přebýval, kolik jsem díky tomu znal sester, co bydlely na ubytovně. Vlastně tím, že jsem se odstěhoval z Děčína, našel si byt v Praze, jsem ztratil i kontakt s lidmi v léčebně. Skupin po večerech a odpoledních přibývalo, až nakonec vlastně volné odpolední mám jen v pátek. Jenže to už mám všeho tak akorát a jediná myšlenka je vypadnout a vidět i něco jiného, než pracovní prostředí a pacienty, plus klienty.
Volala mi odpoledne po skončení programu dáma, že má muže hráče. Odkázal jsem ji na pondělí. Asi byla zklamaná, jenže chci mít skutečně dva dny volna a nemuset se zabývat jinými problémy, než jsou stávající s divadlem a domácností. Jako byla dnes koupě lavoru. Šel jsem s ním hrdě z Tilleho náměstí domu, v něm jsem měl nákup. Palačinky v prášku a dva tvarohy. Bos v klobouku a protijdoucí dámy jen zíraly.
Nohy v lavoru jsem už neměl léta. Naposledy možná před třiceti v Magdeburgu, kdy jsem nocoval u jedné dámy, co neměla vanu, jen sprchový kout a šli jsme tehdy oba v sandálech, letní den a bylo prašno a měli jsme oba špinavé hnáty. Jak by pravil můj nebožtík tatík. Bylo to docela erotické, když jsme máčeli dvoje nohy ve jednom velkém lavoru. Byla skoro o hlavu větší, hezká a měla dlouhé nohy. A neutuchající chuť k milování.
Zvládl jsem její nároky, akorát po návratu na loď jsem musel odpočívat. Naštěstí jsme čekali na vykládku uhlí, takže nebyl žádný kalup. To jsem byl na „poláku,” jak jsme říkali šikovným lodím polské stavby. Vyspal jsem se a šel k ní večer zas, nebydlela daleko od Rotensee, kam se vozilo uhlí. No, už je to asi také dnes babička. Bylo ji kolem osm a dvaceti. Jméno jsem zapomněl. Na ty nohy v lavoru ale ne.
V Děčíně jsem měl vanu, v Břevnově také, tady jen sprchový kout. Vana je na odmáčení dobrá. Nejen nohou. Jeden se naloží, leží a dumá. Ne vždy něco vydumá, ale ten pocit není k zahození. Jen tak si ležet, dopouštět horkou vodu, občas si zazpívat. I ve dvou se v ní dalo ležet. Pak ovšem nastala debata, kdo bude vytírat. Nevzpomínám si, že bych někdy vytíral já. Přeci jen, smysl pro pořádek u dam zvítězil.
Pamatuji se na jednu. Soňa se jmenovala, ta tehdy pronesla památná slova. „Na vytírání podlahy se neumírá.” Když předtím strašně cákala. Jo jo, vytřela ji, co si tak pamatuji dobře. Bylo to milé děvče, jen se akorát po našem seznámená asi za dva měsíce vdávala. Inu, asi chtěla ještě něco užít.
Také už jsem ji asi víc jak dvacet let neviděl. Bude ji tak k padesáti. Jo letí to, ty lásky strašně rychle stárnou. Stejně jako děti. Nedávno jsem Elenku choval v peřince, včera když jsem byl na návštěvě u dcery, přinesla plastelínu a musel jsem s ní a s Vojtou modelovat. Byly ji dva roky v neděli. Ale musím říct, že tu dobu, co jsme seděli u stolu a hráli si s plastelínou, považuji za nejlépe strávený čas tento týden.
Jo, užívám radosti co jen jde. Svět podle novin a televize je strašné místo k životu, jenže ono je občas a ne zas tak málo, docela dost radostí na světě a jde jen o to si je užít. Nohy v lavoru, vnuci, nebo vzpomínky na staré časy, co se sice nevrátí, ale potkal jsem pár vlídných děvčat, strávil čas se zajímavými lidmi, což tak činím dodnes. nakonec divadlo i dnešní setkání kolem divadla bylo příjemné.
Člověk daleko snadněji vidí nebezpečí, protože jeho mozek je tak nastaven, aby stačil na nebezpečí reagovat, dřív než dojde k maléru, proto také většina lidí popisuje jen nepříjemné události, ale zase, kdo si umí i vybavit nejen potíže, má docela dobrý život. Je to vlastně jen o tom, jak svět vidíme a vnímáme, než o tom jaká je realita. Jo jo.