Sešel jsem z patra na sesternu a staniční tam ještě seděla. Naposledy. Ráno se rozloučila na komunitě, ted byla poslední hodinu ve službě. Byly tam skoro všechny sestry, doktorka i obě psycholožky.
Sešel jsem z patra na sesternu a staniční tam ještě seděla. Naposledy. Ráno se rozloučila na komunitě, ted byla poslední hodinu ve službě. Byly tam skoro všechny sestry, doktorka i obě psycholožky. Doktorka, já a dvě sestry,jsme už vlastně poslední z těch co tam byli před osmnácti lety, když jsem nastoupil jako mírně šedivějící muž středního věku coby terapeut. Tehdy mě tam vítala právě staniční.
Chvíli jsme povídali, vzpomínali, protože s odchodem staniční odchází celá jedna kapitola oddělení. Je málo lidí se kterými jsem se na oddělení loučil tak těžko a je jen málo lidí, kvůli kterým jsem na oddělení vydržel tak dlouho. Ona byla jedním z nich. Život přináší loučení. Zazvonili na program, objal jsem ji, vzmohl jsem se jen na: „Bylo mi ctí.” Skoro mi tekly slzy. Šel jsem a myslel jsem si, že při odchodu takových lidí by měly vlát prapory a vířit bubny.