Jsou dny v psychoterapii, kdy se jakoby témata kumulují. Včera se jak léčebně, tak odpoledne na dvou skupinách hovořilo o loučení.
Jsou dny v psychoterapii, kdy se jakoby témata kumulují. Včera se jak léčebně, tak odpoledne na dvou skupinách hovořilo o loučení. Vlastně tohle téma se táhlo už od neděle večera, kdy mi přišel mail v němž jeden klient mi oznamoval, že po několika letech končí, protože má za to, že už je terapie dost a on už se nechce dál zabývat sebou samým. Odpověděl jsem mu jednoduše, že takové věci je dobré oznámit lidem, se kterými ty roky ve skupině trávil a když nic jiného tak se aspoň rozloučit. Neodpověděl a nepřišel se rozloučit. Někteří členové skupiny byli hodně překvapeni jeho chováním i odchodem bez rozloučení. Tohle se děje dost často a vlastně je to i určitý ukazatel zralého chování. Zralý člověk přijde, oznámí, že končí, rozloučí se a odejde. Samotné rozloučení není nic jednoduchého a příjemného. Kdekoliv a kdykoliv. Aspoň já mám tuhle zkušenost.
Nerad se loučím a přitom mám už tolik zkušeností s loučením. V léčebně je loučení velký rituál. Pacienti odcházející po absolvované léčbě, kterou řádně dokončili, se rozloučí se spolupacienty, týmem, pronesou se různá slova. Většinou slova optimistická. Trvá ten rituál minimálně nněkolik minut. Ač se to někdy může zdát dlouhé a po náročné komunitě i únavné tenhle rituál se nikdy nevyplácí ošidit. Dá se říci, že když nic jiného, tak lidé pokud se rozloučí při dodržení jistého rituálu mají jednoduše pocit, že neutekli. Loučící se i ti opouštění. Protože jestli jsem si něčeho v životě všiml, tak většinou ti opouštění, beze slova rozloučení, vnímají ono opuštění nikoliv jako slušný odchod, ale jako provinilý útěk. Přestože se odcházející ničím neprovinil. „Jen tím, že neřekl ani slovo.”
Jak praví obecné mínění. Utekl jako malý/á kluk či holka. Útěk bývá vnímán jako něco nepatřičného, nedospělého. Navíc, a to je ještě důležitější, jako projev neúcty k nám samým. To zase slyšíme něco jako, neřekl ani popel. Z krátkého nástinu můžeme pochopit důležitost rozloučení. Včerejšek byl pro mnohé členy skupin důležitý i v tom, že někteří mají, ač sami už ve věku přes padesát, ještě rodiče a ti onemocní. Ti lidé najednou zjistí, že i jejich rodiče, když jejich přítomnost byla celoživotní samozřejmostí, najednou jsou na odchodu. Čeká je jedno z nejsmutnějších loučení. Ještě smutnější než loučení s rodiči je loučení s dětmi, které zemřely dřív než rodiče. Vlastně na každém loučení je jakýsi stín neodvratnosti, konečnosti. Ale také naděje, která se nabízí při řádném rozloučení.
Vždy jsem měl za to, když se někde řádně rozloučím, tak také vlastně odcházím s tím, že vše je uzavřeno, řádně vypořádáno, nejsem nic nikomu dlužný. Tak jsem loučení vnímal. Třeba po pohřbu rodičů. Asi bych tohle v těch necelých třiceti a potom v třiatřiceti, kdy mi napřed zemřela matka poto otec neuměl říci takhle. Ale cítil jsem to tak. Stejně jako jsem cítil, když jsem se rozloučil se svými klienty, kteří zemřeli. Vždy ono rozloučení bylo smutné a těžké, ale zároveň očistné. Všechno je řádně uzavřeno, nic neschází. Co jsme si, to jsme si….
Jako terapeut vím, že nejsem schopný tu tíhu loučení se svých klientů sundat a ulevit jim od ní. Protože sám nesu velmi těžko svoje tíhy v tomto směru. Mohu je nechat o tom mluvit, mohu s nimi o té věci mluvit, mohu jim nabídnout hledání smysl loučení, ale nikdy je za ně nemohu nést. Naštěští.Mohu chápat jejich strach z loučení posledního a mohu chápat i hněv z toho, že člověk, kterému věnovali svůj čas a energii, jim nepřišel ani říci jako partnerům. Díky za všechno, co jste mi dali. Většina klientů takto odcházejících, ve své nezralosti se domnívá, že oznámením terapeutovi splní jakousi svojí povinnost. Vůbec netuší, že tím jen dají najevo, že terapie vlastně není a nemůže být ukončená. Není ukončená tím, že lidé mají pocit, že už nic nepotřebují.
To dokonce může být pravda, že už jsou na tom tak, že asi budou zvládat dost zátěže v životě. Ale kdo neumí zvládnout zátěž loučení, v žádném případě neumí kompletně zvládnout život. Prostě tam chybí ta schopnost umět říci druhému i sobě. Konec. Přijmutí toho konce a příjmutí oné definitivnosti, které každé loučení vyvolává. A možná, že také se neumějí vyrovnat se svým strachem z loučení, kdy mohou třeba slyšet místo hezkých slov slova o smutku a trápení, které někomu jejich odchod přináší, místo toho uslyšet, což není zas tak málo časté i slova o úlevě při jejich odchodu.
Takže loučení není vůbec jednoduchá záležitost. Je vztahově velmi zátěžová. Lidé, kteří chtějí někoho opustit většinou se neloučí, jen oznámí, pokud možno písemně a nebo telefonicky. Raději.
Jedna z nejtěžších chvil v životě pro mne byla ta, když jsem se rozhodl dvou dívkám osobně oznámit, že končím se vztahem s ními. Udělal jsem to dvakrát a myslím, že už, pokud to bude v mých silách a možnostech, si ten zážitek odpustím. Výraz nepochopení a smutku, který jsem viděl byl pro mne dost těžko snesitelný. Řekl jsem pravdu. Nebylo to nic o tom jaké jsou, ale o tom, že jsem potkal někoho jiného, kdo je mi v tu chvíli bližší než ony. Obě byly v tu chvíli strnulé jak Lotova žena. Rozloučil a opustil. Už sem se nesnažil je nikdy potkat.
Vím, že pokud se zamiluji do někoho jiného, nebývá to z toho důvodu, že ten koho opouštím s kým se loučím je nějak horší než dříve. Jen ho nemiluji a nemám potřebu s ním sdílet blízkost, společný prostor. Ten člověk, pokud je normální, se cítí zrazený, poškozený, ponížený. Naivkové v takovém případě žádají nadhled. Vzhledem k tomu, že se jedná o emoce, nelze onen nadhled mít. Můžeme se sice chovat v tu chvíli tak abychom nemuseli mít ještě pocit studu jak se chováme, ale nelze se necítit zle.
A to i přesto, že časem například cítíme úlevu, že ten člověk odešel z našeho života. Tohle bylo zase tématem několika skupin, které jsem zažil v minulosti. Jaké to je být opuštěn? Já i klienti jsme se shodli v jednom. Přes sebekrásnější slova ,je opuštění vždy velmi bolavá záležitost. Osobně nikomu nedoporučují někoho opouštět a zároveň dělat jakési návrhy na přátelství. Většina opuštěných vnímá tyhle návrhy jako výsměch.
Pře smutný podtext tohoto textu musím se vrátit na začátek a říci jedno. Ať je loučení sebe smutnější, pokud ho dokážete vykonat celé, beze zbytku, dáváte si naději na mnohem rychlejší zhojení rány, nebo ran, které loučení zanechává na duši. Umění loučení je uměním projevu zralosti. Ujištěním i sobě samému, že jsem člověk, který se umí postavit těžkostem života v tváří tvář a neutíká tam kde to není nutné a kde vlastně není ohrožen na životě.
Pouze riskuje emoční zátěž. Emoční zátěž na níž se neumírá. V literatuře se sice často říká: Žalem z loučení jim až srdce pukalo… Pukalo, ale nepuklo. Kdysi jsem se v Karlových Varech loučil se svojí lázeňskou láskou Zitou. Byla krásná, milá a vdaná. Strávili jsme spolu úžasných šest týdnů a když přišel den loučení, plakali jsme oba. Už nikdy jsme se od té doby neviděli. Ale dnes jsem rád, že se mnou šla na nádraží, doprovodila, obejmula, políbila a dodnes ji vidím, jak tam stála, když se vlak rozjížděl. Vidím a je mi smutno a hezky zároveň. Stál jsem ji za loučení a za doprovod.