Tak, je konec června, uzavírám pracovní rok, odcházím na dovolenou a další pracovní rok otevřu až v srpnu. Prvního mám být v blázinci. Tak jsem se alespoň domluvil.
Tak, je konec června, uzavírám pracovní rok, odcházím na dovolenou a další pracovní rok otevřu až v srpnu. Prvního mám být v blázinci. Tak jsem se alespoň domluvil. Byl to těžký a náročný rok, dá se říci, že i úspěšný, vydal jsem jednu knihu, založil další skupinu, mám jich celkem sedm, mimo blázinec, několik individuálních klientů, napsal a natočil několik dílů „Rodina a já” natočil pokračování „Ze závislosti do nezávislosti„ plus pilotní díl „Vyvolávač emocí.” Pokračování závislostí bude na podzim, jak jsem se dozvěděl na druhém programu ČT 2 v dobrém čase. To vše je samozřejmě bez záruky. Ale aspoň poslední zprávy tak hovořily.
Tohle vše mimo běžné práce v blázinci a mimo blázinec, kdy provozuji svoje terapeutické aktivity. K tomu dost blogů, myslím aspoň kolem stovky, jsem líný je spočítat. Na šedesátiletého staříka je to poměrně slušný výkon. Tedy ráno sbalím, pět švestek, zajdu za Vojtou mu popřát všechno nejlepší k narozeninám a pádím směrem na sever. Stan jsem prohlédl, vypadá dobře, spacák sbalil, přidám trošku prádla a jedno kompletní oblečení pro případné převlečení, kdyby nastaly zlé časy.
Tak jsem si tak říkal, když jsem si kompletoval a sumíroval tuhle bilanci, že se vlastně nemám za co stydět. Udělal jsem co jsem mohl. Pro každého, kdo byl v mém okolí a potřeboval moji pomoc. Holt není už se mnou ta „správná zábava,” co kdysi, kdy jsem byl věčně na tanečku, za slečnami, sršel jsem vtípky. Musím říci, že mi nijak nechybí tenhle způsob existence. Prostě už mám jiné zábavy, jiné priority, jiné zájmy. Nějak už nesbírám slečny po barech a kavárnách, kde jsem trávil tlacháním a očumováním dlouhé chvíle, dokonce jsem si tam i četl. Už se držím doma a jsem doma rád. Inu priority se mění.
Dokonce i ta politika mě nebere co dříve. Kouknu se na internetu na zprávy, přečtu si něco o zkaženosti světa, ten je stejně zkažený jako před třiceti lety. Samý úpadek mravů a charakterů. To samé si po dobu čtyřiceti let opravdu číst nemusím. Tak moc se toho v té politice nezměnilo. Jen to chození mě baví stejně jako před jak více čtyřiceti lety. Sice už nechodím tolik a tak rychle, ale chodím. Bohu díky. Chodím skoro stejně daleko. Říkal jsem dnes na odpolední skupině, že si nelámu hlavu s tím jestli ujdu celou cestu do Čenstochové. Když to nepůjde, nepůjde. Vrátím se domů. Už nemusím nikomu nic dokazovat. Ani sobě ne. Půjdu tak abych došel a měl radost z toho, že jsem na cestě a pod širým nebem.
Po letech půjdu zase zemí, kde se bez námahy domluvím. Jak zde, tak v Polsku. Malý slovníček mám, mapu si koupím u pumpy. Cestou si zařídím internet pro cizinu. Stačí cestou, než dojdu na hranice. tam bych měl být tak z a týden. Uvidím kolik mi to půjde denně, pokud těch dvacet pět, budu spokojený, loni jsem měl po tři týdny skoro průměr čtyřicet km denně, jenže pak jsem se měsíc pořádně nepostavil na nohu. Takže podle čínského pořekadla: „Kdo jde pomalu, daleko dojde.”
Samozřejmě pro své čtenáře napíši občas blog, už mám v psaní blogů na iPhone praxi, takže bude víc překlepů, víc chyb, neb když si dám kontrolu pravopisu, tak zase mi naskakují slova, která psát nechci, protože ispell na iPhone samovolně naskakuje a doplňuje. Tož tak. Jak jsem včera povídal s Ivanou. Bude to cesta modlitby a rozjímání. Hezky pouť k sv.Panně Marii. Pouť má vždy něco do sebe. Pokud ji člověk bere opravdu jako pouť. Tak tedy s Pánem Bohem, (jak říkal kdysi pater Ondřej) a nikdy jinak. Kdo umí, jistě se za mě pomodlí, kdo neumí, tak bude třeba aspoň fandit. Let’s go Strider.