Jeden z problému v diskusi je umění dohodnout se na pojmech. Například. Marcela říká na Seznamu pod mým blogem:
Jeden z problému v diskusi je umění dohodnout se na pojmech. Například. Marcela říká na Seznamu pod mým blogem:
Anebo preferuje věkově přiměřené ;-). Ani dcerku, ani maminku, ale mentálně a fyzicky přiměřenou partnerku…
Otázka zní: Co je opravdu přiměřené? Slovo přiměřené mám rád, rád ho používám, i když jsem si vědom toho, že je zcela nepřesné a záleží na dohodě, co považujeme za přiměřený partnerský vztah. Lidé jsou spolu, rozumí si a většinou dokud si rozumí, potom spolu jsou, spolu žijí. Sice je faktem, že mezi ženou o dvacet let starší než muž z velkou pravděpodobností nastane podstatně dříve rozpad vztahu, než mezi mužem o dvacet let starším než je jeho partnerka. Ale než se ten vztah rozpadne, je pro ty dva onen vztah z nerůznějších důvodů přiměřený. Ovšem evoluce je neúprosná. O dvacet let starší žena než je třeba třicetiletý mladší muž z evolučního hlediska je nepřiměřený vztah.
U starších mužů a mladších žen evoluce říká něco jiného. Muži z genetického hlediska a na základě evoluce preferují partnerky, které jsou v plodném období. Čtyřicetiletá žena je ještě v onom období, ale už se její čas chýlí ke konci. Tohle říká evoluce. Z lidského hlediska, psychologického i sexuálního může potřeba vztahu říkat něco jiného. Jenže jedinou věc o které se nediskutuje do doby než se změní zákon, je dolní hranice, od které smí lidé spolu žít jako partneři. Nic jiného zákon neurčuje. Neexistuje horní hranice, kde by bylo stanoveno kolik smí být muži nebo ženě, jaký je přiměřený věkový rozdíl atd.
Tedy, chce-li padesátiletý muž založit rodinu, zcela automaticky zvolí, ženu mezi dvaceti až třiceti pěti lety. Velí mu tak evoluce. To skutečně není o rozumu jako takovém, ale o potřebě založit rodinu, mít potomstvo. Evoluce nám v tomhle rozkazuje. Zůstane zachováno jen to, co je schopno pokračování.
Pět a dvacetiletá partnerka, která si zvolí bohatého padesátiletého muže, který ji zabezpečí, ji i její děti se z evolučního hlediska chová přiměřeně. To je totiž také psychologický moment. Mohou být v poartnerském vztahu stejně staří, o málo starší žena, ale klidně o mnoho starší muž a všechno to mohou být přiměřené vztahy.
Z toho plyne, že není člověka, který by s určitostí mohl říci, který vztah je pro koho přiměřený, nebo nepřiměřený. Charlie Chaplin se myslím po páté oženil s ženou o třicet pět let mladší. Byl s ní třicet pět let, měl s ní osm dětí. Dá se říci, že zcela určitě nejen pro něj, ale i pro jeho poslední manželku mělo ono manželství obrovskou cenu. Jistě, vzala si slavného umělce, jednoho z nejslavnějších, ale přesto jí i jemu stálo za to manželství udržet. Kdo si troufne říci, že onen vztah nebyl přiměřený? Já tedy rozhodně ne.
Takže. Jestliže se někdo postaví do role určovatele toho co je přiměřené, musí říci z jakého důvodu je tohle přiměřené a z jakého důvodu tohle přiměřené není.Neprokáže-li exaktně přiměřenost jako takovou, pak jeho sdělení odmítnu vzít v potaz. Jestliže mi někdo navrhuje „přiměřený vztah,” musí mi zdůvodnit v čem vidí jeho přiměřenost. Pokud tak neučiní, klidně ho mohu považovat za člověka, který se jen staví do pozice vševěda, který má právo mi určovat způsob života, hodnotit kvalitu mých vztahů a dávat mi najevo že nejsem schopný posoudit, co je pro mne dobré a co pro mne dobré není.
V tom případě to není diskuse, ale pouze jen rozhovor „chytrého z hloupým” tak „hloupým,” z hlediska onoho „chytrého„ že ten není ani schopen rozeznat jaká partnerka je vhodná a jaká ne. Z mého hlediska je tohle urážlivé a povýšené chování, které nemám žádnou povinnost snášet, zabývat se jím jinak, než jak se zabývám. To znamená pokusím se ono chování rozklíčovat pro ostatní, aby si mohli uvědomit smysl manipulace takto se chovajících lidí. Má-li někdo potřebu si dát takhle určovat pravidla svého života, nechť tak činí, já ne. Nevidím žádnou výhodu pro sebe, pouze jen urážky, které spočívají právě v tom nadřazeném způsobu sdělování. Tedy klidně takovou „diskusi” zastavím a smažu.
Lidé tímto způsobem „diskutující” si osobují právo hovořit do života druhých lidí a ještě se přitom dovolávat informací, které tito o sobě poskytli. To, že mám z hlediska ,mnohých jen „nekvalitní krátkodobé vztahy” neznamená, že je vnímám jako nekvalitní já. Pro mne jsou dostatečně přijatelné a dostatečně vyhovující. Vyhovuje mi jejich délka, jejich intenzita i jejich náplň. A jestli je s tím nějaká Jolana, Slinta a případně někdo další nespokojený, jeho problém, protože jen on musí žít se svým pocitem nespokojenosti. Nikdo jiný nemá povinnost se chovat tak, aby byli tito lidé, spokojeni. Případně ještě někdo další. Mají právo nebýt ohrožováni chováním druhých lidí, ale jen to a nic jiného.
Dlouhodobě mám právě dojem, že pokud nechám tyhle lidi mluvit do svého života, nechám je se vyjadřovat vůči sobě tímhle způsobem, pak se vdávám něčeho co je pro mě nejdůležitější. Vzdám se svobody žít si svůj život, podle svých představ. Jestliže si nechám určovat jak vztah je pro mne ten správný, možná budu ten „správný” hoch v jejich očích, ale nebude vedle mne spát žena, která mi voní, která voním já, které vyhovuje můj věk, můj vzhled. Ona ani já s tím nemáme problém a nikdo z nás nevidí důvod, pro který bychom se v takovém případě měli zaobírat problémy druhých, navíc, když nás o tuto službu nepožádali. Stejně jako jsem je já i přes poskytnté informace ve svých blozích nepožádal o jejich mínění, radu, názor, hodnocení o tom, které vztahy jsou pro mne vhodné a které ne. Až je požádám, mohou rozdávat rady, hodnocení. Ne dřív.