Krůtí křídla a fotbal. Tomu se říká život.

Dobře jsem se vyspal, dobře zacvičil, snědl tvaroh s lněným semínkem a olejem plus do toho jsem přidal jako další zázračnou ingredienci chia semínko.

Dobře jsem se vyspal, dobře zacvičil, snědl tvaroh s lněným semínkem a olejem plus do toho jsem přidal jako další zázračnou ingredienci chia semínko. Dočetl jsem se o skvělých účincích tohoto semínka v knize „Born to run.” Neboli Zrozeni k běhu. Tam ji používali Indiáni Tarahumarové, údajně nejlepší běžci na světě.

Tak jsem se začal zajímat, něco o tom semínku přečetl, zakoupil kupodivu pár sáčků u Alberta, dokonce levněji než jak inzerovaly laciné firmy na internetu. Má to semínko podle všech těch údajů, tolik zázračných vlastností, že bych tu měl být tak do sta let a potom se rozhodnout, jestli mi to stojí za to ještě pokračovat v otravování svých bližních.

Pravdou je, že se chytám každé možnosti, která se naskytne, abych byl pokud možno co nejvíc ve formě a nebral žádné prášky. Mám za to, že strava a mírný pohyb přiměřený mému věku, tomu pomůže. Každé i malé zlepšení, nebo udržení stavu v jakém jsem, je dobré. Nezříkám se ničeho a stojí mi za to být v kondici.

Tolik času mne tahle činnost nestojí a námaha je vlastně minimální, spousta těch potravin je chutná, dá se vylepšit. Občas něco si přečíst o těch věcech je zábavné. Pochopitelně nic se nesmí přehánět a občasná změna stravy je ku prospěchu. V poslední době jsem vyzkoušel ledacos, držím se pořád těch prvků paleo stravy k tomu občas přidám něco, co je podle mých zkušeností lahodné, třeba ten tvaroh s lněným olejem, nebo semínka chia v medu a další věci. Dají se jíst jen tak, ale jsou celkem bez chuti.

Onehdy jsem koupil krůtí křídla, bylo na nich masa víc jak na kuřecích stehnech. Jen tak s hořčicí jsem je pojídal, koukal na fotbal a bylo mi dobře. Ono, když je člověku dobře u jídla a fotbalu, pak vlastně je v klidu a prospívá. Občas je mi dobře u fotbalu, občas u muziky, sem tam se projdu, cvičím denně.

Zprávy skoro nesleduji, blogy o všech těch „katastrofických” záležitostech skoro nečtu, na ulici koukám po hezkých holkách, v těch horkách bylo vidět toho dost a dost. Zrak starce se potěší. Takže Špatného minimálně, nakonec v práci toho špatného slyším dost a dost.

Tím neříkám, že se nezajímám, ale omezeně. Když vidím na FB, některé své známé, jak stále sledují ty katastrofické události, plní jimi své příspěvky, mám pocit, že nemají na práci nic jiného než sledovat komu kde uřízli hlavu, kde se kdo popral s policajty a koho kde okradli, pak mám pocit, že ti lidé nedělají a nezajímají se o nic jiného, než o to, kdy nastane závěrečná katastrofa.

Jistě, svět se mění, to jsem za svých skoro 65 let života zjistil, dokonce dalo by se říci s Jaroslavem Žákem, mým oblíbeným spisovatelem, co napsal i knihu pod názvem: „Svět se mění nenápadně.” Ano je to autor knih o profesorech a studentech. „Cesta do hlubin študákovy duše.” Podle ní vznik stejnojmenný film, či „Bohatýrská trilogie,” u které se bavím ještě dnes, případně: „Dobrý borec Antonín.” Ta byla také má oblíbená v dospívání. Popisuje začátky atletiky v Čechách a dost ukazuje na život za první republiky.

Moji rodiče prožili svá nejhezčí léta za války, která byla skutečně krutá, ale jak jsem tak poslouchal, tak měli nejen smutné vzpomínky, ale i hezké. Mám pocit, že v posledních letech jsou lidé nějak příliš ukňučení. Asi se jim dobře vede. A jak se lidem dobře vede, tedy někteří, tak ze samého strachu, že se jim nepovede tak skvěle jen fňukají a naříkají. Moje babička Jílková říkala, že tomu kdo věčně kňučí, by se mělo dát pár klackem na hřbet, aby měl důvod. Něco na tom bude.

Jasně, na světě je mnoho ošklivého, ale když se člověk hrabe jen ve sračkách, umaže se a smrdí. Nic jiného. Takže občas je nutné se podívat, jaké se dějí věci, ale jinak si myslím, že život je moc krátký na to, jen aby jeden se hrabal ve špíně, chtěl napravovat svět a nic neužil. Stejně tak je zpozdilé chtít jen užívat, neb to se časem také omrzí, člověk se dostane do neuvěřitelných potíží.

Dobré i zlé si dávkuji. Koukám, co je na světě pěkného, co mohu užít a sem tam si všimnu, že nic není dokonalé, žádný ideál, kam se člověk podívá, ale pak si zase řeknu, že by mohlo být hůř a upeču si pstruha, co jsem si chytil v Bille. Možná není tak skvělý jako přímo chycený v potoce, ale nakonec, nemusím mít všechno skvělé, dokonalé. Nemusím a přesto si myslím, že na světě je hezky. Jo jo.

Časy se mění