Pročítám si texty kolem taoismu a jsem docela překvapený jejich různorodostí. Pochopitelně jejich evropští epigoni, citují Lao’c kánon, tedy Tao Te Ting, ale dál se nijak nepokoušejí, mimo obvyklých klišé jít.
Pak jsou tu čínští autoři, kteří díky znalosti čínštiny, jsou ve výhodě a mají hlubší vhled. Aspoň tak působí díky květnatějšímu vyjadřování a údajně čínština umožňuje snadněji chápání některých myšlenkových konceptů starověkých taoistických textů. Traduje se, že překlady jsou jen překlady.
Vlastně, „ztraceno v překladu.” Techniky samotné jsou snadněji převoditelné do jiného jazyka, než myšlenkové koncepty. Aspoň se domnívám. Bohužel čínsky neumím a jsem opět odkázaný na překlady. Většinou z angličtiny. Anglicky čtu, možná by stálo za to, učit se starou činštinu, nenechat vše na panu Královi. Jenže, tolik času asi zas nemám.
Takže mi nezbývá než cvičit techniky. A čekat, co se stane. Pochopitelně různé metody se od sebe liší, i když zdánlivě se zabývají stejným okruhem. Ale na tohle už jsem si vlastně za víc jak třicet let praxe různých jogových, zenových a taoistických technik zvykl. Co mistr, to zaručená metoda.
Držím se svého těla, které mi jasně říká, co mu svědčí, co nikoliv. To je jeden z důvodů, proč vlastně nepublikuji skoro žádné techniky. Pokud učím něco lidi v léčebně, tak jen čisté základy, bez nějaké mystiky, která by jen v počátcích zatěžovala.
Chápu, že starodávní mistři vše balili do jazyka, který byl poetický, zároveň vzbuzoval obdiv a úctu k mistrovi. Ta byla nutná a potřebná, stejně jako punc tajemství, co obestíraly mnohdy prostá cvičení, jež byla a jsou jistou metodou prevence a pokud měl člověk ještě dar dlouhověkosti a dokázal se vyhnout nadměrnému opotřebení.Vypadal jako úžasný mág, těla a mysli. Jsem tak trochu skeptik ke všem těm duchovním velikánům.
Nějak v nich vidím jen obyčejné lidi. Dokonce i chybující. Což mi nijak nevadí, abych se některými jejich myšlenkami nezabýval. Nehledám žádného božského guru, který na mne bude pouštět a vylévat svou „božskou” moudrost. Co si tak čtu některé ty překlady, zjišťuji, že ti dávní taoisté se zas až tolik vážně nebrali.
Jestli mne na taoismu něco skutečně zaujalo, tak ona myšlenka zasahovat do životních dějů co nejméně. Pokud jsem dobře porozuměl filosofii taoismu, jeho wu-wej, neboli, jak někteří překladatelé, říkají: „nečinění, nezasahování,” Znamená to být připraven na to co nám život přinese, ale co nejméně se pokoušet ho měnit.
Všechny systémy, zabývající se člověkem mají v podstatě jednu zásadu. Napřed změn sám sebe. Pak zjistíš, že nemusím už měnit nic kolem sebe. se domnívám, že tahle zásada, člověku umožňuje ono „nečinění,” které je vlastně velmi obtížné. Ale jak jsem pochopil v souvislosti ze zcela jiným systémem, to jest z evropskou psychoterapií. „Neopravuj něco, co funguje.”
Mnohdy lidé udělají chybu v tom, že život jim poměrně funguje a oni se snaží zlepšit, podobně jako se snaží někteří lidé vylepšit svůj pohodlný dům, aby byl ještě pohodlnější. Nakonec zjistí, že pohodlí ubylo díky nepotřebné činnosti a mají jen práci, starosti a potíže navíc.
Pravda, tím někteří si vylepší svůj sebeobraz pilného, spořádaného člověka, který si sice způsobil potíže, ale vypadá před ostatními, jako pilný a činorodý člověk, co nezahálí a stará se jak nejlépe může. Sebeobraz je mocný čaroděj.
Vrátím se ke svému výkladu Wu-Wei. Spíše k pochopení onoho fenomenů. Buduji svoje tělo, pěstuji svoji duši, abych tak řek svým jazykem, ale neměním svět, lidi kolem sebe, nechám vše plynout a tím vlastně nejsem unášen řekou života, ale stojím otočen proti proudu, jak říká jeden z klasiků taoismu, Čuang’c. Člověk neví, co život přinese, ale může pozorováním poznat, že jsou životní cykly, které se s malými obměnami opakují.
Nakonec, i bez taoismu víme, že život jde ve vlnovce. Nahoru dolu, hezké chvíle střídají ošklivé chvíle, smutek střídá radost, smích pláč, takže vnitřní nastavení nám umožní stát pevně v tom proudu života, který ne vždy přináší čistou vodu, ale i povodně, kal, a různé další nečistoty. Jimž se nemůžeme někdy vyhnout, ale ony nás neotráví a neonemocníme z nich. Díky odolnosti, již si cíleně pěstujeme. Ale i ono pěstování má svou míru.
Mám dva počítače. Jeden, na kterém mám data, se kterým dělám dlouhá léta, jen upgrady sytému a bezpečnostních záplat, abych udržel počítač v chodu a pokud mohl na něm kdykoliv pracovat s daty, která obsahuje. Druhý mám na experimenty, kde si mohu hrát, učit se nové věci, instalovat systémy o nichž nevím, jak přesně budou fungovat, ale tou instalací, tím hledáním objevuji nové a nové věci.
Na rozdíl od počítačů, dva životy nemám. Takže mohu jen omezeně experimentovat, případný pád systému, nenahradím novou instalací. Takže život a zkušenost mi napovídá. Nejdi do extrému.Život máš jen jeden. Možná se ve svých textech opakuji, ale vím, že opakováních některých pravidel neuškodí. Tedy mě v každém případě. Opakování, zabraňuje přesvědčení o vševědoucnosti. Mnohdy se lidé dostanou do trablů, jen z toho důvodu, že si přestanou opakovat a dodržovat taková ty základní pravidla.
Nebo vlastně člověk se zabývá mnohými nepodstatnými záležitostmi a jejich halas zahluší ono vnitřní ticho, takže ty základní myšlenky a pravidla nemají kdy a kam vystoupit. A člověka zachvátí pýcha. A pýcha je první ze smrtelných hříchů. Zavede člověka do propasti, než stačí mrknout. Možná se některým znalcům z mého výkladu taoismu zježí vlasy. Ale to je jejich problém. Ale jak říkám, čtu, poslouchám a myslím si svoje. A někdy i to vymyšlené napíši.
Říkám si, že ti staří taoističtí mistři, co se programově bavili se cvoky a pochybnými existencemi, třeba radovali, že někdo jen neopakuje jejich moudra, vidí svět po svém. Oni tancovali se žábou, mudrovali s blázny, místo ministerských postů seděli na okraji řeky a koupali si s blaženým výrazem nohy v blátě. A já si tu vykládám svou představu o světě vezdejším. No nekupte to. Jo jo.
A malá ukázka a zajímavá, od jednoho z těch evropských znalců Michaela Winna
Tento důraz na obyčejnost v denním životě, která je základní části celistvosti tao, je důvodem, proč staří mudrci nehledali v životě vrcholové duchovní zážitky, ani nehledali v sexu explozivní vrcholy orgasmů. Hledáni blaženosti je jako úsilí být zcela jang. Je to extrémní stav. Orgasmus údolí není pouze pojem pro blaženost. Orgasmus údolí vyvažuje jin energii našeho pozemského těla (a karmu, utrpení nebo blaženost, které karma vytváří) a dostává se nad obojí spolu s nebeskou jangovou energií. Když toto tělesné utrpení a nebeská blaženost jsou vyváženy, zruší se navzájem. Výsledkem je prázdnota. To je pravý klid, zůstávat prázdný, i když jste poznali oba póly zážitku. Žádný pól vás neovládá, tak vám zůstává opravdu svobodná volba. Touha po tělesné rozkoši a duchovní transcendenci se každým okamžikem rodí a umírá. Zůstáváte prázdní i plní zároveň a život se stává tancem tchaj-ťi. Když toto zažijete, okusili jste osvícení. Když umíte v tomto stavu setrvat, jste nesmrtelní.
https://taoismus.webnode.cz/michael-winn2/orgasmus-a-wu-wej/