Poslední kapitola této knihy. Už ji nebudu dál prodlužovat. Vyjádřil jsem se podle svého nejlepšího přesvědčení k mohým věcem, které lidem způsobují potíže s druhými lidmi.
Poslední kapitola této knihy. Už ji nebudu dál prodlužovat. Vyjádřil jsem se podle svého nejlepšího přesvědčení k mohým věcem, které lidem způsobují potíže s druhými lidmi. Ti s nimi z různých důvodů přestávají mluvit a opouštějí je. Nikdy jen tak.
Záměrně jsem je víc psal jako události z denního života, tak jak jsem je pozoroval. Víc pozoroval než psal jako teorii chování. Životní situace, přemýšlení o nich vymýšlení nejrůznějších variant řešení, to je podstata celé této knihy. Není to příručka,ale spíš pokud už tam nějaké návody a řešení jsou, pak ukryty v situacích které se staly. Ukazuje se mi stará pravda, která říká, že všechny odpovědi jsou obsaženy v dobře položené otázce. Stejně tak všechny návody jsou obsaženy ve věrně popsané situaci.
Kdo tomu nevěří, může se přesvědčit. Ve třicáté osmé kapitole popisuji případ sestry, která napsala dopis bratru. Ona sama mi jej přeposlala, ona sama mi napsala, že bratr se zlobí, což se dalo lehce předpokládat ze samotného obsahu dopisu. Na jeho místě bych se zlobil také. Nezáleží jestli právem nebo neprávem. Bude-li mi někdo říkat věci, které jsem se tam dočetl, zřejmě se namíchnu. Minimálně v prvním momentu.
Ona sama mi napsala z pozice člověka, poté co si přečetla onu kapitolu, že mě nepovažuje za terapeuta, ale spíše za něco jako přítele. Za přítele od kterého žádnou radu nepotřebuje, žádnou nehledá. Všechno vlastně dělá dobře. (Jak jinak?) Popírá, že jsem ji upozornil na skutečnost, že nemá smysl bratra navštěvovat, přesvědčovat jsem ji nikdy neporadil. To pravda není. Ona sama na to přišla. Ještě mě vyzvala abych si prošel korespondenci s ní. Abych se ujistil, že vlastně ji klamu.
Jednoduše jsem ji opáčil, že od ni nevyžaduji aby mě považovala za terapeuta, já jím jsem a to že mě považuje za svého přítele je pro mne dost nezvyklé, protože pod slovem přítel si představuji zcela něco jiného. Trval jsem na tom, že jsem ji ony informace poskytl.
Zachovala se podle očekávání. Zkusila manipulaci typu, jsi nějak nervozní, cituji: Co jste Vy pro mě si rozhodnu sama. S tím, že je někdo terapeut, nemám problém. Přítel je trošku silné slovo, ale jiné mě nenapadlo. Nic z toho pro Vás neplyne, zásadně, jak jste si jistě všiml, píšu o svých pohnutkách a pocitech, Váš postoj je samozřejmě jen Váš a nic po Vás nechci. Proč zmiňujete vnucování?…… Tak opětovně nashledanou. Mějte se hezky, nějak to s Vámi zase cvičí.
Chápu, že pokud mě někdo obviní, že se mnou něco cvičí má k tomu důvod. Ovšem důvod, který se netýká mě. Je v obtížné situaci, obrací se na člověka, který ji podle jejího vyjádření pomohl
Bratr email četl, moc a moc se zlobí. Jsem sevřená, pár krůčků k tiché hysterii, ale musím vydržet. Jinak sílu chránit sebe a tak pomoct Pavlovi nezískám. Moc jste mi zase pomohl. V úctě …
Říká: Pomohl, a stejně tak říká, že se na mě obrátila , dále říká, že nic ode mne nechce. Tomu se říká dvojí informace. Vlastně nevíte která platí. Je to častý způsob lidí, kteří si nechtějí připustit situaci takovou jaká je. Oni si ji připustí a vzápětí ji popřou. Ona nic nepotřebuje, nic nechce a přesto mluví o možnosti setkání. I když jen písemného.
Já jsem ji sám od sebe nepsal, neposílal maily, kde bych ji zahrnoval svým moudrem. Pouze dal několik informací a udělal prognozu. Jednoduše se mnou nemá co cvičit. Věnoval jsem ji svůj volný čas, když mě požádala o radu a konzultaci mailem. Odmlčela-li se usoudil jsem, že má k tomu svůj důvod. Nijak jsem se nevnucoval, nežádal jsem ji o informace o bratrovi, rodičích, či jí samé.
Pouze jsem ji nabídl možnost bezplatné terapie, kde by se ona i její rodiče zklidnili a přišli na své možnosti. Nepřijala, cítila se zřejmě dotčená, že ji nabízím něco, co by ji z mého hlediska prospělo víc, než rada mailem. Lidé se mnohdy touto nabídkou cítí dotčeni, protože mají za to, že tím považuji za slabé. No, já osobně si zuby sám nespravuji a pokud mám chorobu, která mě trápí svěřím se lékaři. Raději lékaři než bych si hledal formy léčení pro sebe. Je to z mého hlediska efektivnější způsob. Osvědčil se mi v minulosti.
Z těchto jejich dopisů, které mi posílá, které posílá svému bratru, plyne asi toto. V momentě, kdy začnu lidem kolem sebe vysvětlovat, na co se mě nikdo neptal mám zřejmě potíž. V korespondenci, kterou jsem si prošel zcela jasně odmítla můj návrh, aby bratra nenavštěvovala, nezachraňovala, nepřemlouvala k ničemu. jednoduše počkala až vystřízliví, Odpověděla mi cituji: Myslím, že když je teď tak trochu načatý a má psychické potíže, bylo by hloupé a nebezpečné ho v tom nechat. Nevyvracel jsem jí to. Necítil jsem potřebu. Jen jsem ji upozornil na rizika nadměrné péče a zneužívání. Vyměnili jsme si na ono téma, několik mailů.
V těch jejích jsem byl obviněn z lability. Což je zcela běžný pokus jak získat převahu nad profesionálem. Zažívám ho denně a denně klidně opáčím dotazy: Kdo se hádá, kdo komu nerozumí, kdo křičí a kdo je vážně v problému? Nakonec jsem ukončil korespondenci. Nepsal jsem pisatelce až do dnešního dne, kdy jsem opět byl jí osloven.
Jestliže pozorně čtete historii onoho příběhu, zjistíte, z chování pisatelky. Její potíže, jak v řeči se mnou, tak v komunikaci s bratrem a možná i jinými lidmi, kteří jsou, nebo byli pro ni jako její bratr, často vzorem, autoritou, předmětem obdivu. Zároveň zjistíte, že pisatelka často s těmi vzory a autoritami bojuje, vymezuje se.
Což na vymezování není nic zlého. Ale jedním dechem poděkovat za pomoc a druhým obvinit z lability a vlastně se chovat jako k někomu, kdo mi nemá co nabídnout, je docela zvláštní. Chování pisatelky při dobrém pozorování samo nabízí řešení jak se nechovat k lidem, které žádáme o informace, názor, nebo pomoc. Je kontraproduktivní, stejně jako její péče o bratra a rodiče. Předpokládá, jako mnozi jíní, že ti druzí, nic neunesou, bez nich se z ničím nesrovnají, bez jejich pomoci jsou ztraceni. Pak se ukáže že nejsou.
Dostanu-li informaci od kohokoliv jak dál? Klidně informátorovi poděkuji a informaci použiji. Nemám potíž přiznat, že moji klienti, pacienti, kamarádi, známí si mnohdy všimnou a pronesou něco, čeho jsem si nevšiml, a na co jsem nepřišel sám. Pokud mi jeho poznání prospěje, autora označím a jsem ochotný mu naslouchat více. Dělám tohle i v kursu, kde poslouchám lidi, které školím a klidně pokud zjistím v debatě, že jejich řešení je dobré, upozorním je na skutečnost, že oni mají know how, které je funkční. Pokud mi věk a pamět dovolí, klidně jej použiji v případě nutnosti. Použiji s tím, že v dalším kursu dám zřetelně najevo, že sice nejsem autorem, ale to mi nebrání tohle řešení nabídnout dál.
Čím víc tohle chování praktikuji, tím víc mluvím s lidmi v přátelském duchu. Nepovažuji se za hlupáka a většinou mezi svými známými lidmi, bývám považován za prospěšného člověka. Člověka, na kterého se vyplatí mnohdy obrátit. Neuměl jsem tohle chování sám od sebe, naučil jsem se jej od druhých, kteří ho uměli. Napodoboval jsem úspěšné a později rozvinul svůj způsob, který byl pro mne efektivnější než holé napodobování. Z celé knihy prosvítá jedno. Pokud považuji někoho, kdo není pacient, nebo klient za obtížného k řeči, nesnažím se s ním mluvit. Snaha vycházet s každým, bere energii a čas, který mohu využít jinak a jinde.
Z toho důvodu nepohrdám s pisatelkou mailu, který jsem použil pro dvě kapitoly. Dělá co může a umí aby zachránila bratra. Ukončil jsem řeč a už se nestarám. Stejně tak, nepohrdám ani s jinými lidmi, se kterými ukončím řeč. Onen opilý gentleman, o němž jsem psal v kapitole třicet osm možná dojel domu, vyspal se vystřízlivěl, umyl a pokud bych ho potkal na ulici druhý den a měl potřebu se mnou mluvit a já měl čas a náladu ho vyslechnout, třeba bych zjistil, že se jedná o slušného člověka. Stejně tak bývalé lásky, jejichž chování jsem popsal. V zásadě to byly slušné ženy, které se jen neuměly ovládat, nehledaly prostor pro kompromis, nehledaly cestu jak se se mnou domluvit jinak než formou nátlaku. Nemluvím s nimi a nezlobím se na ně.
Bohužel. Pokud se někdo chová jako ony ženy, feťáci a alkoholici, či žárlivci, musí počítat s tím, že mu stejně jako jim, jednou někdo řekne něco v tomto smyslu.
Víš, mě už unavují tvoje nadávky, tvoje osočování, tvoje plivání, tvoje žárlení, vydírání, násilí. Unavují natolik, že nemám potřebu jen sbírat síly na další setkání s tebou. Buď se ti vyhnu,nebo na tebe zavolám polici, podám si žádost o rozvod, neodpovím ti na pozdrav, při setkání s tebou, přejdu na druhý chodník. Dovolávej se čeho chceš, hledej pomoc u koho chceš. Všechno je lepší, než být v tvé přítomnosti. Nemám potřebu ti už dávat najevo, že o tebe stojím.
Nestojím, nemám potřebu na tebe čekat až se vrátíš domů. Nechci se dívat jak se ničíš, nechci po nocích poslouchat řev a nadávky. Je mi jedno kde spíš, s kým spíš, co děláš, jestli se válíš na chodníku opilý, šlapeš jako feťačka ulici, žárlíš na někoho jiného, podezíráš ze špatnosti mě a další lidi. Prostě a jednoduše, dokud se chováš takhle, nemám s tebou žádnou smlouvu, že tohle musím snášet. Nemusím. Jsem svobodný muž/žena a mohu jít kam chci, kdy chci a s kým chci. Nic není na světě důležitějšího než je můj život, zdraví, štěstí.
Žádná práce, žádný majetek mi nestojí za to, abych se z toho důvodu tebou nebo kýmkoliv jiným nechal ničit. Odešel jsi, a jsi pryč. Jestli čekáš, že tě budu hledat, mýlíš se, jestli čekáš, že se oddám nekonečnému smutku plynoucím ze ztráty tvé přítomnosti, mýlíš se. Nic z toho nehodlám uskutečnit. Vůbec nic. Najdu si jinou práci, pořídím si jiný majetek, vychovám děti v klidu bez tebe, dám se do pořádku, co to jen půjde, protože každý den, který prožiji v klidu bez tebe je úlevou.
Jdi si kam chceš, s kým chceš, dělej si co chceš. Žij si kde chceš. Už ke mě nepatříš jako si patřil. Jsi matka/otec mých dětí, proto asi budeš mít v mých vzpomínkách výsadní postavení. Ale nebude to vždy pozitivně laděné výsadní postavení. Byl jsi můj přítel co mě opustil z vidinou lepšího, kolega, který mě podváděl, přehazoval na mě svoje povinnosti, soused, který neplatil své dluhy vůči mě. Budu žádat to co mi dlužíš za pomoci zákona, ale jinak s tebou neztratím slovo. Nemám důvod. Nemám a žádný nenacházím.
Tohle všechno a ještě mnohé další si ti lidé jednou třeba jen sami sobě a v myšlenkách tomu druhému řeknou. Někdy to řeknou i naplno tomu druhému. Domluví, zmlknou a otočí se ke svým věcem. A život jde dál.
Konec